PRAHA Amputované končetiny doktor Hassan Bajev nevyhazoval. Tím spíš je nelikvidoval podle sanitárních norem EU. Řídil se podle pravidel čečenských, podle tradic, které přežily nejednu válku. Vždy, když uřízl svému pacientovi nohu nebo ruku, odevzdal ji příbuzným, kteří na ni už čekali. Ti ji opatrně zabalili do čistého plátna a s úctou pohřbili tam, kam dříve či později zakopali i tělo jejího majitele. Je to takový kavkazský zvyk.
Doktor Bajev ho ctil. Stejně jako i všechny ostatní zákony hor, ve kterých se tenhle talentovaný, pracovitý a statečný muž před šestačtyřiceti lety narodil. Nevypadá jako horal, partyzán či dokonce terorista. Jeho kultivovaný vzhled není výsledkem osmiletého pobytu na Západě. Amerika ho nezměnila. Pamatuji si ho z konce 90. let, když operoval ve strašlivých podmínkách v rozbombardovaném hlavním městě Čečenska Grozném, a i v zakrvácených hadrech, co byly kdysi lékařským pláštěm, působil noblesně.
Válka ho straší dodnes „Nenenene, o politice prosím ne.“ Dost často musel Bajev pronést tuhle větu během čtyř dnů strávených v České republice, kam v říjnu přijel na konferenci Forum 2000. Proto zde působil tenhle člověk, který umí udělat nový obličej herečce i dívce, která si omylem zblízka prohlédla minu, trošku nepatřičně. Raději by diskutoval s českými specialisty o tom, jak se operují rozštěpy a další vrozené vady, což je jeho specializace. Bajev je totiž původně zubař, pak plastický chirurg, který dokáže s horním patrem a dalšími částmi obličeje zázraky. V 90. letech se mu začalo dařit v Moskvě. Kromě slibné kariéry ho čekal i slušný příjem. Jezdil v drahých autech a svou ženu si z Čečenska přivedl do luxusního obydlí. Když začala rusko-čečenská válka, práskl dveřmi moskevské ordinace a odjel domů.
Má pověst kouzelníka, co vrací ženám krásu a dětem lidský vzhled. „Už to zase dělám. Ta válka byla vlastně taková... přestávka,“ usmívá se Bajev. „Jen jsem se po ní musel ve Státech čtyři roky sám dávat dohromady. Měl jsem po té válečné praxi zlomené tělo i ducha. Nespal jsem, třásly se mi ruce, vracely se mi strašné myšlenky na věci, o kterých už nikdy nechci mluvit.“ Pár vzpomínek Hassan nedokázal dodnes zahnat. Zkoušel se z nich vypsat a s pomocí amerických přátel - novinářů vydal knihu Přísaha (do češtiny přeložila Petruška Šustrová). Jenže někteří lidé, co mu umřeli pod rukama, mu stále lezou do snů. „Neměl jsem nástroje, řezal jsem nohy obyčejnou pilkou na dřevo, neměl jsem možnost ty lidi uspat a zbavit je šílených bolestí, neměl jsem nic, co by člověk k tolika těžkým operacím potřeboval. A stejně si říkám, zda jsem neudělal chybu, když mi jich tolik zemřelo.“ Například 26. června 1996 mu domů přivezli zraněného jeho nejlepšího přítele Vachu Isajeva. Svíjel se v bolestech a v rukách svíral vlastní střeva. Bajev mu srovnal vnitřnosti zpátky do děravé dutiny břišní a když mu přítel začal odcházet, napíchl vlastní žílu a napřímo ji spojil s žilou umírajícího. Dal mu svou krev (má skupinu 0 Rh+, takže může darovat každému) a prodloužil mu tak život asi o dvě hodiny. Pomoc čečenským kolegům Bajev vypadal v kravatě mezi skupinkami diskutujících intelektuálů nesvůj. Novináři dotírali s otázkami, co si myslí o současné situaci v Čečensku, a zda mu není proti mysli operovat teroristy. Snažil se jim uniknout.
„Kadyrov... já nevím, co mám o něm říct,“ přiznává se mi s rozpaky, když jsme zabrousili na téma současný čečenský prezident a Moskva. Občas se přece někdo musí podivovat nad tím, že on, bývalý „doktor partyzánů“, dnes může klidně jezdit přes Moskvu do Čečenska a operovat tady zadarmo děti, které mají buď rozštěp, zaječí pysk, uši na nesprávném místě, nebo díky procházce po minovém poli o něco méně končetin, než je obvyklé. Dovezl sem dokonce na pár týdnů tým specialistů z celého světa, kteří mu vydatně pomohli. „Kadyrov neuvěřitelně skvěle opravil a vybavil nemocnice, ve kterých jsem za války operoval.“ To byl vůbec nejdelší „politický“ projev, který jsem z něj dostala. „Jen lékaři bohužel nejsou na dobré úrovni,“ dodává. Stáže čečenských lékařů v Evropě, to je teď Bajevův cíl. Rád by dostal své schopnější čečenské kolegy na špičková oddělení i českých nemocnic.
Stokrát více operací rozštěpů „V Čečensku je dnes mnohem víc nemocných než před válkou. Nikdo ale nevede pořádnou statistiku, nebo jestli ano, je tajná,“ tvrdí Bajev. „Já si dělám takovou soukromou, neúplnou. Ale údaje, které mám k dispozici, jsou alarmující. Stres a ekologická katastrofa udělaly své,“ líčí.
V čečenské populaci radikálně přibylo nemocných cukrovkou, rakovinou a tuberkulózou. „V oblastní nemocnici v Rostově na Donu je dnes 80 procent onkologických pacientů z Čečenska. To nikdy předtím nebylo,“ říká Bajev. Na vině asi není jen posttraumatický syndrom. „Kdo přesně ví, jaké zbraně se během války používaly?“ Bajev ví, že v minulosti byly prováděny operace rozštěpu u dětí zhruba pětkrát do roka. Dnes to je stokrát víc. Ale komentovat to nechce. „Můj úkol je léčit, a ne posuzovat, kdo co zavinil,“ dívá se do země. „Ale je nutné zdůraznit,“ pronáší najednou dost akademicky, „že rozštěp na zátylku dítěte, uši a oči po stranách hlavy a další těžké vrozené anomálie, které teď v Čečensku často dostávám na operační stůl, byly dříve něco zcela výjimečného. Podle mých záznamů má každé čtvrté dítě v Čečensku nějaký vrozený defekt,“ dodává. Bajeva oficiální místa v Čečensku znají, ale nijak moc nepodporují. Má stále punc toho, kdo zachránil život Šamilu Basajevovi, kdysi teroristovi číslo jedna, a dalším desítkám povstalců. Zachránil ale život i ruskému žoldákovi, který terorizoval jeho spoluobčany, znásilňoval a zabíjel. Váhal tehdy jen pár sekund, ale pak ho ošetřil. „Já nejsem kněz. Vraždil jsi, to je tvůj problém. Nevraždil, ještě lepší. Já pro tebe v obou případech udělám vše, co je v mých silách,“ říkal prý někdy nahlas, někdy v duchu.
Čečenští radikálové ho za pomoc zajatému vojenskému doktorovi chtěli popravit. Bajev se už modlil před jistou smrtí. Nakonec ho pustili. Potřebovali ho víc živého než mrtvého. Zastřelit ho chtěli i ruští vojáci, ale ti, kterým pomohl od bolesti, se za něj přimluvili.
„Vezmi ty, co jsou na tom hůř“ „Bolí to?“ zeptal se Bajev nejslavnějšího čečenského polního velitele, po kterém Rusové jako po teroristovi číslo jedna pásli řadu let. V lednu 2000 ho málem dostali. „Nechci tě rušit při práci,“ odpověděl nezvykle na člověka, který má z nohy rozcupovaný hadr a zatím žádný lék na tišení bolesti mu v krvi nekoluje. „Vezmi ale přede mnou ty, co jsou na tom hůř,“ řekl z posledních sil. Bajev svého známého z dětství tehdy zachránil. Tu noc, kdy povstalci omylem vešli na minové pole, Bajev 24 hodin neopustil operační sál. Nejedl, nepil. Během dvou dnů provedl 67 amputací a sedm trepanací lebky.
Největší počet jeho pacientů ale tvořili čečenští civilisté. Jednou ho zavolali v noci k jedinému synovi starších rodičů. Po osmi kilometrech chůze v horském terénu našel v domku chlapce, kterému bylo na levé straně proražené lebky vidět mozek. Bajev pochopil, že v takových podmínkách, bez přístrojů a léků, nemá kluk moc šancí. „Pokud chcete, tak to zkusím,“ řekl rodičům. Kývli. Operoval jen při lokální anestezii. Asistovali příbuzní. Bajev tušil, že celé jeho snažení je beznadějné. Ve čtyři ráno řekl asistujícím rodičům, že jejich syn odešel. I tenhle kluk byl prý důvodem, proč Bajev z Čečenska až do konce války neutekl, přestože denně unikal smrti doslova o vlásek.
Bajev dnes neoperuje při vědomí, nepokládá nemocné na kuchyňské linky nebo do hlíny zákopů. Působí jako distingovaný Američan. Angličtinu pilně studuje, ale dětem doma přikazuje mluvit jen čečensky. „Jakmile je uslyším, že mluví mezi sebou anglicky, dostanou... Aby člověk zůstal Čečencem, nemusí žít celý život v Čečensku. Ale musí čečensky mluvit a musí být pohřben na svém rodinném, čečenském hřbitově. I já tam spočinu. I já se domů vrátím.“
***
HASSAN BAJEV * Hassan Bajev se narodil v dubnu roku 1963 v čečenské obci Alchan-Kala. * Vystudoval lékařskou fakultu v ruském Krasnojarsku. * Oženil se v Čečensku a odjel do Moskvy, kde provozoval lékařskou praxi. * Specializoval se na plastickou chirurgii. * Poté co ruská armáda zaútočila na jeho rodné Čečensko, vrátil se domů a pracoval až do roku 2000 jako válečný chirurg. * Pak musel odejít do Spojených států, kde získal politický azyl. * Dnes se zabývá lékařskou praxí. Kromě toho stojí v čele dobročinného fondu „Mezinárodní výbor na pomoc čečenským dětem“. Organizuje také bezplatné operace obětí válečného konfliktu. * Má ženu Zaru a šest dětí. V současnosti všichni žijí ve Spojených státech.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
