Sedíme v nejlepší restauraci v Káthmándú u stolku pro čtyři, ale jsme jen dva, já a můj nejlepší kamarád. Co se asi mohlo stát, říkala jsem si celá nesvá u druhé skleničky. Čekali jsme na Qesama, mého nepálského průvodce. Muže, který mi pomohl dostat se na nejvyšší vrchol.
Začalo to s prvními krůčky. Když jsem viděla kopec, musela jsem na něj vylézt. Od té doby jsou pro mě výšky stálou výzvou. Lezla jsem postupně výš a výš. Mám seznam zdolaných třítisícovek z puberty, pak přišly pětitisícovky, první osmitisícovka, pak další. Logicky jsem chtěla zdolat i vrchol nejvyšší. Byla jsem hrdá na to, že mě bude provázet šerpa všech šerpů. Setkali jsme se náhodou na jednom výstupu, padli si do oka a všechno domluvili.
Přípravy jsou dlouhé. Nejdříve je třeba pořádně přibrat a hodně trénovat, aby pak tělo mělo z čeho hubnout. Aby v akci podávalo maximální výkon a nepotřebovalo kyslík. Qesam mi měsíce se vším pomáhal, radil, organizoval. Vyrazili jsme v dubnu, na jaře jsou nejlepší podmínky k výstupu.
Jak jsou různá horka, tak jsou různé i zimy. V Praze chodím nabalená, ale Himálaj produkuje přívětivější mráz. Jenže začne fičet a ruka má omrzlinu jedna dvě. Qesam ale věděl, jak se ubránit přírodním živlům. Po večerech jsme si dlouze povídali o životě. Věděla jsem o něm všechno. O dětství, dospívání, láskách, manželství, dětech. Připadal mi jako ideální muž – charismatický, džentlmen, inteligentní, sportovec, poměrně bohatý a... věrný! Ani náznakem neprojevil sebemenší zájem o sblížení.
Stoupali jsme nahoru a já se v základních táborech těšila na svůj životní zážitek. Pak přišly chvíle, kdy mi bylo mizerně, neměla jsem sílu vylézt ani o centimetr. Qesam mi vždycky pomohl krizi překonat. Když jsem nemohla, přesvědčil mě, že to dokážu. Vrchol se tyčil přede mnou, tolik jsem chtěla na něm stát! Tak jsem se na něj doškrábala. Ve frontě jsme počkali na místečko na focení. Bývá tam pěkná tlačenice. Ale aby vám dole věřili, musíte mít fotku...
Mrzne tam nejvíc na světě, tak jsme šli rychle dolů. Cesta z vrcholu je mnohem těžší. Byli jsme vyčerpaní a skoro jsme nemluvili, ani v táborech. Přemýšlela jsem, co budu dělat, když mám vrchol za sebou. Musela jsem myslet na svého šéfa.
Je to bohatý a vlivný člověk, po horách neleze, ale ostatní se ho pořád ptají, jaké to je být na vrcholu. Lišácky odpovídá, že náročné výstupy má před sebou. A že z „vrcholu“ vede jenom cesta dolů, proto on na žádném nikdy být nechce. Krátce před cestou jsem se ho ptala, co chce ještě dělat dalšího, když už má tolik peněz. „Peníze uspokojí jenom v první fázi výstupu,“ řekl. „Respekt, uznání a zodpovědnost jsou vyšší cíle. A ty nemají žádné vrcholy,“ poučil mě.
Pořád jsme seděli sami s kamarádem v himálajské restauraci a pili už čtvrtou skleničku. Ke stolu míří číšník a s úklonou mi podává vzkaz: „Omlouvám se, nepřijdeme. Rodina mě chce pro sebe, byl jsem pryč dva měsíce. Zůstáváme v rezidenci. S pozdravem Qesam.“
I když skoro dehydrované, pro slzy si moje tělo tekutinu našlo. Nechápala jsem. Tak statečný v nebezpečných výškách, ale v klidném údolí se schovává. Pocit triumfu se rychle rozpouštěl. Neubránila jsem se pocitu, že šéf měl pravdu. Z vrcholu vede jen cesta dolů.
Pak jsem to pochopila. Možná že to, co se dá měřit a vážit, nemá zdaleka takovou cenu jako hodnoty, pro které neexistují stupnice, škály ani grafy. Co je to osm tisíc osm set padesát metrů oproti lásce či důvěře?
Číšník konečně přinesl jídlo a kamarád pozvedl skleničku. „Tak na tebe! A na nejvyšší vrchol!“ „Radši na všechny kopce, na které kdy můžeme vylézt. A na to, ať je cesta dolů vždy jen přípravou na další cestu nahoru,“ změnila jsem přípitek. A himálajský polibek věnovala kamarádovi.
O autorovi| příběh Kristiny Skálové napsala Věra Kudynová
