* LN Za výstavními „špeky“ jezdíme po Evropě. Není to škoda?
Musíme odlišovat velké instituce, které samy mají sbírkové fondy, ty vezmou jako základ a rozšíří o zápůjčky, a je to pochopitelně snazší, než když se celá výstava organizuje pouze kurátorsky. To je pak věc lidí, kontaktů a peněz. Ale všechno lze zapůjčit.
* LN Co nám chybí nejvíc? Peníze a někdy i vůle?
Mohu na obojí odpovědět ano, i když si myslím, že kurátory bychom našli, jen nemají moc příležitosti se uplatnit. To neznamená, že neumíme udělat pěkné velké výstavy. Vzpomeňte třeba na Karla IV., který dosáhl až do Ameriky, nebo na Rudolfa II. či Valdštejna a jeho dobu - to jsou naše témata, máme zdroje, hodně o nich víme a víme, kde hledat...
* LN To ale není jen pocit, že za hranicemi je těch atrakcí víc a častěji?
Ale zkuste se podívat na výstavní programy velkých evropských domů. Nesmíme si myslet, že každý měsíc třeba v Londýně, ve Vídni nebo jinde najdeme nějakou oslnivou výstavu, nějaký ten špek typu van Gogha. I tam je taková skvělá expozice jednou za dva, za tři roky. My jsme takoví ptáci, kteří poletují po Evropě a vyďobávají si ty rozinky. Pojedeme do Mnichova, protože je tam Klee, ale další dva roky zase už do Mnichova asi nepáchnu. Jel jsem do Vídně, protože tam byl van Gogh, nebo do Londýna, protože tam před Vánocemi byl Mark Rothko. Ale nebyl tam pětadvacet let a dalších dvacet let zase nebude. Mohli bychom na Edwarda Hoppera v National Gallery of Art ve Washingtonu, ale i tam tuhle výstavu dali dohromady asi po čtyřiceti letech. Já ji mimochodem chtěl dostat do Evropy, ale sběratelé už ji nepustili.
* LN V Galerii Rudolfinum je teď Andy Warhol a měli jste další velká jména. Jak je to finančně únosné?
Je to samozřejmě hlavně věc peněz. Andy Warhol taky není každý rok a například u výstavy čínského umění pojistná hodnota těch věcí byla půl miliardy a jen díky tomu, že jsemměl určité kontakty, bylo možné dosáhnout domluvy, abychom to utáhli... U fotografky Diane Arbus činil zápůjční poplatek 150 tisíc amerických dolarů, za Louise Bourgeoisovou, kterou jsme uvedli v roce 1995, po nás požadovali 150 tisíc amerických dolarů, podařilo se to srazit na 100 tisíc, za Nan Goldin to bylo 80 tisíc dolarů - a to ještě měl dolar jinou hodnotu než dnes. Takovou akci si můžeme dovolit maximálně jednou za rok. Připomínám, že to jsou převzaté výstavy, kdybychom je měli produkovat sami, stály by několikrát víc.
