Nejsem divadelní recenzent a nemusím hned vidět každou premiéru. Já si jako Dubček z Jakešova projevu chodím nebo se snažím chodit po tom světě a vybírám hry se zárukou. A že jich je! Pouze naprostý ideologický slepec Tomáš Hejzlar z Haló novin může napsat, že „původní česká dramatická tvorba v posledních letech tematicky stagnuje, neboť v podstatě nečerpá z velmi aktuálních a naléhavých současných obecných problémů“. Netuším, co těmito frázemi soudruh myslí, ale vím, že mu jistě nejde pod nos, že mezi nedávné vrcholy patří skvělá opera o Miladě Horákové Zítra se bude Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila v Kolowratu, o Havlově Odcházení nemluvě.
V pátek jsem si doplnil znalosti, když jsem se vecpal do Divadla v Dlouhé na dávno vyprodaný kus Ireny Douskové Oněgin byl Rusák v režii Jana Borny. To je vám tak bezvadné představení, až bych ho chtěl mít doma na videu a opakoval si „ňamky“. Což jsou skvělé pěvecké „převleky“ Jana Vondráčka, geniální parodie Husákova novoročního projevu Pavla Tesaře, báječná Klára Oltová, která se mění ze slepičí profesorky zeměpisu v rockerku Janu Kratochvílovou nebo kovaný ředitel Miroslava Hanuše, jenž v opilosti vyřvává Krylova Anděla. Jestli o normalizaci, Hejzlare, pak takhle a nikdy jinak.
jara Ivana Hartla, který dnes žije v londýnském squatu coby „svérázný filozof“. Budiž, škoda, že se nedozvíme, v čem jeho svérázná filozofie spočívá. Jestliže toliko v živoření v „romanticky“ zabordeleném bytě, pak je mi milejší Václav Bělohradský.
Kdo vzpomíná za německou stranu? Poslyšte příběh ne z červené, ale z rudé knihovny. Žila byla lepá dvojčata z Kasselu, jedna v mladistvém zápalu pracovala pro marx-leninskou stranu a noviny Rote Fahne, druhá agitovala učně v továrně na žárovky. Zjevně nuda, takže se revoluční děvčata odsunula do Říma, kde se stala „hvězdami tamější nonkonformní umělecké komunity“ (píše v Salonu Práva opatrně Zdenko Pavelka), což znamená, že se holky sjížděly se zlatou mládeží. Gisela si na pár let vzala vnuka ropného miliardáře Gettyho a v tandemu se sestrou Juttou to doklepaly do dneška. Na jevišti nyvě pouštěly z desky Dylana (mrk, mrk, znaly ho osobně) a žvanily o stáří, které jim v šedesáti zaklepalo na těla. Což bylo snad ještě perverznější než vyhlášení nejlepší zpěvačky v TýTý.
Režisér Thorsten Trimpop ospravedlnil svévolné setkání zcela protikladných přístupů k životu, Trojanovy opravdovosti a jejich bytostné jalovosti, jedinou ironickou scénou, v níž Václav sype dámám na hlavy z igelitky květiny. Dobře jim tak.
Oněgin byl Rusák v režii Jana Borny je tak bezvadné představení, až bych ho chtěl mít doma na videu a opakoval si „ňamky“ Téma minulosti mě přitáhlo v úterý do Divadla Archa na koláž o ideálech roku 1968 s názvem Všechno bude jinak hamburského Kampnagelu, která vznikla v rámci česko-německé iniciativy kulturních projektů ZIPP. Nebudu krasobruslit jako Pljuščenko. Záměr ušlechtilý, výsledek tristní. Večer přitom vůbec nezačíná špatně - civilní zpovědí Václava Trojana, vystudovaného jaderného fyzika, chartisty a programátora. Značné rozpaky vyvolávají snímky jeho přítele a spolužáka z pražského
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
