Kvalita městských ulic určuje, jak hodnotný život v tom kterém městě povedeme. Ulice je totiž jeden z mála veřejných prostorů, kde se potkáváme s lidmi, kde se prolínají jednotlivé světy různých komunit, což je koneckonců smysl měst. Do minulého týdne mohl kdokoliv připomínkovat nový územní plán Prahy, a to dokonce on-line. Co se děje s našimi největšími ulicemi? A potřebujeme je?
Je škoda, že se nám slovo boulevard srazilo ve vulgární pestré čtivo. Ve zbytku světa stále označuje téměř to nejkrásnější a nejdokonalejší, co velkoměsto může nabídnout. Prošla jsem za život mnoha boulevardy, od čínských po paraguayské, ale pravou esenci boulevardu jako bych nahmatala až na Rothschildově třídě v Tel Avivu. V mladém městě, které vznikalo na počátku 20. století, se příchozí z Evropy na moře v zádech příliš neohlíželi, nepotřebovali jej, a tak stavěli ulice s mořem paralelní a snažili se napodobit středoevropské metropole. A najednou tu byla Rothschildova třída. Na takové ulici by se dal prožít život, aniž by z ní člověk vytáhl paty. V bezpečné rychlosti tudy proudí auta v obou směrech a třídu lemují kavárny a obchůdky v domech stylu bauhaus. Zlatým hřebem je zelený pás s chodníkem a vzrostlými palmami a stromy, kde dětské prolézačky střídají kavárny, nonstop sushi bar, stánek, kde před vaším zrakem mačkají z granátových jablek rudou šťávu, a na lavičkách vedle kojících maminek posedávají žáci jakési výtvarné školy a učí se kreslit perspektivu. Splněný městský sen.
Boulevard je francouzské slovo, které do francouzštiny proniklo z holandštiny jako výpůjčka a pravděpodobně původně znamenalo městské hradby či tvrz. Čas boulevardů nastal koncem 18. století a počátkem 19. století, kdy se města jako Paříž, Amsterdam, Petrohrad, Vídeň nebo Praha začala rozšiřovat a zbavovat městských hradeb, příkopů a náspů a budovat na těchto místech široké ulice. Promenovali se po nich Maupassantův Miláček, Puškinův Oněgin a nakonec i Fred Astaire po nich běhal jako náruživý fotograf v Usměvavé tváři.
Všestrannost, harmonie a rovnoprávnost všech, kteří se na boulevardu ocitnou, jsou jeho ústřední pointou. Měl by se na něj vejít místní provoz, hromadná doprava, cyklisté, chodci a nakonec i běžící sportovci. Podél středu, kudy proudí automobily, se musejí rozprostírat dostatečně široké chodníky. Po nich by se měli radostně procházet, pobíhat tu i postávat pěší, kteří také obsadí venkovní kavárenské stolky. Aby byla harmonie boulevardu dovršena, měly by jej protkávat dva páry alejí, nejlépe platanů. Americký architekt Allan B. Jacobs má průřezy boulevardem dotažené do detailu. Sarkasticky poznamenává, že podle dnešních rigidních pravidel, hysterických připomínek hasičů a dopravní policie by většina nejslavnějších boulevardů ani nemohla vzniknout.
Allan B. Jacobs se boulevardy zabývá většinu svého života. Je profesorem architektury a městského územního plánování na University of California v Berkeley, kam přišel z úřadu pro plánování města San Franciska. O funkci boulevardů sepsal před osmi lety se svými kolegy knihu Boulevard: Historie, evoluce, design mnohostranných boulevardů. Je pořád aktuálnější a pro budování příštích oblíbených ulic ve světě nepostradatelná. „Během 80. a 90. let spousta návrhů na multifunkční boulevardy padla pod stůl kvůli námitkám, že by nebyly bezpečné. Především že by dopravní a parkovací pruhy byly příliš úzké a komplikované křižovatky příliš nebezpečné.“ Jacobs během let prochodil každý čtvereční metr evropských boulevardů, nejčastěji v Paříži a Barceloně. Hodiny postával na křižovatkách, kreslil si je do bloků, měřil vzdálenosti stromů od chodníků a silnic a zkoumal přirozené chování řidičů a chodců. Jeho studie zahrnovala statistické analýzy dopravy a nehod. Vyšlo mu z nich, že boulevardy nejsou dopravně nebezpečnější než jiné velké komunikace, vlastně naopak. „V úzkých pruzích vjíždějí řidiči do křižovatek opatrně a pomalu, a tak je křížení cest bezpečnější. Pomalejší jízda zase povzbudí chodce, aby se na ulici vydali, procházeli se a zastavovali, což zase zpětně vede řidiče k větší opatrnosti,“ píše se v knize.
16 pravidel pro boulevardy
Dobré město dělají dobré ulice. Ale co mají mít? Podle Jacobse především holistický přístup. Proč vlastně boulevard potřebujeme, proč takové místo vyhledáváme? Jeden pořádný úspěšný boulevard může rozhodnout o oblíbenosti celé metropole. Je to zmenšenina ideálního fungování společnosti, harmonie, v níž dokonce baví lidi být pospolu. Když jsou boulevardy dobře postavené a udržované, jsou tím nejoptimističtějším místem ve městě a vlastně důvodem, proč řada lidí do centra města vůbec zamíří. Jacobs sepsal šestnáct konkrétních pravidel, která funkční boulevard mít musí. V krátkosti: nejdůležitějším je prý výběr dobrého kontextu ve městě. Tedy měla by to být třída, kudy lidé mají důvod projít, měli by mít důvod přejít z jedné strany na druhou, auta by projížděla i zastavovala. Boulevardy také nemohou vzkvétat tam, kam nesměřují lícové strany domů, do nichž by měl být z ulice přímý přístup. Pěším by mělo být k dispozici minimálně 50 procent ulice. Dvakrát dvojitá alej stromů by měla být z opadavých listnáčů, které boulevard v létě příjemně stíní a v zimě propouštějí světlo. Pod nimi by měly být pohodlné lavičky, a to nepříliš daleko od sebe, a rychlé vstupy městské hromadné dopravy. Ideálem je například barcelonská třída Las Ramblas, naopak nepovedeným vzorkem boulevardu je okolí Vítězného oblouku v Paříži. Sám monument za vidění stojí a z něj zase Paříž, ale musí se k němu podzemím, protože povrchu vládnou věčně protékající auta. Podobné problémy mají i americké boulevardy.
„Někde se také dostal boulevard do názvu ulic uměle. Například v Harlemu si Afroameričané prosadili, že se jejich ulice budou jmenovat jinak. Neuznávají názvy tříd, které jsou tam protaženy z dolní části Manhattanu, a přejmenovali je podle svých vůdců, takže je tam třeba Boulevard Malcolm X. Tam používají boulevard místo avenue záměrně, aby se od bílého New Yorku odlišili,“ vysvětluje historik architektury Zdeněk Lukeš. Jako hradní architekt má svou pracovnu doslova nad Prahou, z výšky jižního křídla Hradu přehlíží střechy staré Prahy a provoz na Vltavě. O boulevardech jsme si povídali dlouho. Ač Zdeněk Lukeš není jejich největším obdivovatelem, prošel je od USA po Japonsko.
„Je zajímavé, že když se řekne boulevard, tak první, co člověka napadne, je Champs-Élysées v Paříži, což vlastně není moc hezká ulice. Chybí tam dostatek zeleně, přejít ji na druhou stranu je náročné a po obou stranách jsou až příliš luxusní obchody. Pražská Pařížská ulice, náš český boulevardeček, má podobný problém. Vždycky mě mrzí, když z takových míst zmizí kavárna nebo hospoda, už tak tam chybí. Je tam Pravda, luxusní restaurace namísto příjemné hospody U synagogy, kam lidé rádi chodili. Ještě je tam Barock a Nespresso, ale to je všechno. Chápu, že tam nebudou levné podniky, nájmy si tam může dovolit zaplatit Louis Vuitton nebo Prada, ale z Pařížské je trochu mrtvá zóna. A myslím si, že v budoucnu dopadne úplně stejně Václavské náměstí. Budou tam jen luxusní obchody. S opravenými domy se objeví vyšší nájmy a levné obchody vytlačí luxusní.“
Jak změnit Václavák
Václavské náměstí. Náš boulevard. Už dnes splňuje kritéria plnokrevného boulevardu a realizace vítězného návrhu na jeho přestavbu během příštích let spojí Staré město s Vinohrady. Autor návrhu – Jakub Cígler z ateliéru Cigler Marani Architects – o Václavském náměstí mluví jako o nejvýznamnějším náměstí všech Čechů. „Je to také chrám, kde se shromažďujeme v okamžicích politických katastrof, jež jsou tu v posledních 100 letech častým jevem.“ Ovlivnit při návrhu se prý nechal podobou náměstí z období kolem roku 1880, kdy tudy také probíhaly dvě aleje stromů. „Pařížské Champs-Élysées nás inspirovalo z hlediska umístění ramp do podzemních garáží v prostoru alejí stromů, čímž se vizuálně prakticky neuplatňují, přičemž se tím řeší doprava na povrchu náměstí.“ Ze světových boulevardů má sám Cígler nejraději Las Ramblas v Barceloně. „Je to poměrně úzký boulevard, s vysokými, hustě vysázenými platany, s kavárničkami, odkud vybíhá obsluha ke stolům stojícím v ose ulice, a s nespočetným množstvím klecí plných drobných zpívajících ptáčků, to je naprosto neuvěřitelný, teatrální zážitek.“
Je tedy Václavák náměstí, nebo ulice? Podle historika Lukeše byl na počátku náměstím, kterému však stoupla výška okolních domů, a ty se proměnily v městské paláce. Náměstí se tím sevřelo a vynikla délka proti šířce. Klasické dlouhé boulevardy pařížského typu Praha jinak nemá, na přestavbu v moderní město jako Vídeň nebo Paříž neměla nikdy tolik peněz, a navíc městu zůstal relativně neporušený středověký půdorys. Ale ne že by myšlenky na velkorysý boulevard Praha nikdy neměla. Lukeš vyjmenovává plány, kterak se architekti už ve 20. letech minulého století chtěli prokopat ze Staroměstského náměstí na Václavské náměstí přes Můstek. Někteří také navrhovali, že kdyby se zbouralo Národní muzeum, dalo by se pokračovat na Vinohradskou třídu právě boulevardem. „Na konci 20. let vznikl velký projekt, který měl propojit náměstí Republiky a Žižkov. Ta myšlenka se vrátila ještě za války a pak na přelomu 40. a 50. let.“
Když začali urbanisté v Paříži přestavovat město podle zásad kvalitní hygieny a bez křivolakých uliček podle klasicistního konceptu, jejich snahy se rozkřikly do světa. Se svým projektem nové Prahy, nazvaným Ideální Velká Praha, přišel i český architekt a filmař Max Urban. Je to ten, který postavil filmové ateliéry na Barrandově a byl za ně oceněn Velkou cenou Mezinárodní výstavy umění a techniky v roce 1937 v Paříži. Mladý Urban trpěl tím, že Praha není tak velkolepá jako Paříž. A tak plánoval boulevardy a kruhová náměstí, kterým dával jména podobná francouzským revolučním. Kromě historických památek nerespektoval ve svém návrhu nic. „Jeho boulevardy kopírovaly pařížský model, a tak je lemovaly bloky domů jednotně architektonicky řešené a s mansardovými střechami. Když projekt publikoval po 1. světové válce, někdy roku 1919, Karel Čapek na něj napsal ostrou reakci o barbarství a nesmyslu bourat něco tak cenného jako zachovanou středověkou strukturu.“
Dnes jedno kruhové náměstí v Praze máme, a to Vítězné náměstí v Dejvicích od architekta Antonína Engela. Uprostřed měl být obelisk. Dnes přes ně jezdí tramvaje a střídavě tu kvetou záhony macešek, tulipánů a okrasného zelí. Ke květinám by se asi nikdo příčetný projít nešel. Z náměstí se rozbíhají ulice, které však ambici pařížského boulevardu mají – ať už Evropská, nebo Jugoslávských partyzánů. „To vlastně je boulevard, ale rozhodně mu chybí život jako v Paříži. Jednou z dalších funkcí boulevardu by měla být přítomnost umění a umělců. To podle Lukeše českým ulicím hodně chybí. „V New Yorku na Park Avenue, která je jinak poměrně studená a nic moc se tam neděje, se uprostřed zeleného pásu pravidelně pořádají sochařské výstavy.
Zdeněk Lukeš mi vypráví o důležitosti revitalizace ulic. Květinové záhony uprostřed náměstí, třeba Václavského, jsou prý naprostá hloupost, naopak by tam mělo být korzo, kde by lidé mohli posedávat.
Jak se tedy ulice našeho hlavního města revitalizují? S Kateřinou Szentesiovou rozbalujeme ohromnou papírovou plachtu. „Tohle je výkres, územně-analytický podklad pro přípravu územního plánu. Modré jsou aktivní linie, to jsou místa, kde se dá předpokládat, že by takový boulevard mohl vzniknout. Potenciál má Dejvická ulice, dolní část Evropské a prostor před dejvickým nádražím po dobudování tunelu Blanka.“ Na mapě Prahy se to vcelku utěšeně modrá. Architektka Kateřina Szentesiová se jako vedoucí Odboru urbanistické koncepce hlavního města Prahy nezabývá jednotlivými ulicemi, ale díky rozlišení, v jakém s Prahou pracuje, čitelně vidí, kde je pro možné budoucí boulevardy potenciál. „Kromě Václavského náměstí a Pařížské ulice existují v Praze místa, kde dnes boulevard není, ale my si ho tam představujeme. Vím, že v územním plánu je návrh na boulevardy v transformačních územích, což je příklad žižkovského nádraží. Prodloužením Olšanské ulice by mohl středem nově koncipovaného území boulevard vzniknout. Dalším takovým místem jsou HolešoviceBubny. Na území, které patřilo dráze, by měla vzniknout nová městská čtvrť, pak by se Argentinská ulice nebo její paralela se zklidněným provozem mohla stát boulevardem. A nakonec to nejdůležitější, a to magistrála.“ Že bych si vedle Severojižní magistrály rozevřela noviny nebo tam šla na rande, mě zatím děsí. Ale prý to není nereálné, samozřejmě jen v některých úsecích, jen by prý musela prořídnout a zvolnit, což zase lze jedině dostavěním obou plánovaných okruhů kolem Prahy, městského i vnějšího tranzitního, a přísnou regulací dopravy v centru dalšími nástroji, například mýtným.
Živý, oblíbený boulevard je známkou kvalitního a optimistického města, je to také jeho luxus. Jak říká Kateřina Szentesiová, na boulevardu vnímáme svět ve více plánech. „Vnímáte svůj stoleček, u kterého sedíte, pak okolní ulici a lidi, kteří vás míjejí, a nakonec celý otevřený prostor až po střechy domů. Francouzi nejlépe vycítili hodnotu boulevardu a otočili židličky kaváren směrem do ulice. Protože ulice je to pravé představení. Je to divadlo.“
***
Domy by měly směřovat do boulevardu lícní stranou. Alespoň polovina z něj by měla sloužit pěším.
O autorovi| Nora GruNdová, redaktorka Pátku nora.grundova@lidovky.cz
