Tvář muže jak z hlubin. Jen oči mají „původní barvu“. Portrét irského bezdomovce živořícího v londýnském East Endu je vizitkou Dona McCullina, jehož velká retrospektiva běží do konce února v Berlíně.
Londýňan Don McCullin (nar. 1935) patří desítky let ke špičkám světové reportážní fotografie. Je to nositel řady cen, a to nejen fotografických, ale dostal za zásluhy i Řád britského impéria. Od poloviny šedesátých let měl exkluzivní smlouvu pro obálky v Sunday Times Magazine (něco jako naše příloha Pátek), chtěli ho v Magnu, v tom elitním svépomocném družstvu fotografické smetánky, ale McCullin si mohl dovolit jim říci - Nemám zájem.
Psala o něm s obdivem Susan Sontagová, přátelí se se spisovatelem Brucem Chatwinem a dalšími „ikonami“, přestože on sám nikdy žádné celebrity nefotografoval, ba programově se tomu vyhýbal. Jedinou výjimkou byli asi Beatles, se kterými strávil jeden den v roce 1968. Prý to byla zkušenost, kterou už nehodlal opakovat. Beatles byli asi příliš klidní a jejich těla nejevila známky násilí.
Vůně napalmu po ránu Don McCullin je totiž nikoli sice výhradně, ale především fotografem válek, utrpení, nemocí, bídy... Jeho profesní životopis, to je zároveň seznam válečných konfliktů, které se od začátku šedesátých let po světě vedly.
Z těch velkých snad nechybí žádný. Úplně na začátku jsou ale scény z válečného aktu, který v ostrou válkou potenciálně stát mohl. První světovou událostí, kterou McCullin fotil, byla stavba Berlínské zdi. Mladý McCullin tehdy asi pobíhal někde podél linie, možná ve stejném transu, jako když Josef Koudelka cvakal ruskou okupaci v Praze. Tady jsou asi nejpůsobivější záběry na lidi z druhé, západní strany, kteří s úžasem hledí na to, co to ti druzí Němci dělají, někteří fotografují, jiní mávají, loučí se, jiní se drží za ruce, za chvíli se vrátí do normálního života, ve městě, kolem kterého ti druzí postavili zeď. Berlínská kolekce z roku 1961 otevřela McCullinovi dveře - samoukovi, který neměl žádné formální vzdělání, ale jen školu života z proletářského předměstí severního Londýna.
Pak už následují války ostré. V prvním desetiletí samozřejmě Vietnam, kde McCullin prožil dohromady několik let. Tehdy i McCullin vypadal jako jeden z těch amerických vojáků v zelených bundách a s hippies řetízky. Je to něco, co známe z Coppolovy Apokalypsy, tu „vůni napalmu po ránu“. Vojáci, kteří jdou do akce, jsou v ní, nebo ji mají těsně za sebou. Mají v očích děs, jsou stresovaní, chvějí se, patří k fotografově rase. Adrenalin se dostal i fotografií, byl ho jistě plný i fotograf.
Byl v Kambodži, když se tam dostávali k moci Rudí Khmerové. Tam tehdy - v roce 1971 - zahynul jeho kolega a přítel Gilles Caron, fotograf pařížského Máje 1968. Polpotovci ho zastřelili na prázdné silnici. McCullin fotil šílenou válku v Biafře, při které umíralo denně osm set dětí. Tady, během této pozapomenuté genocidně vedené válce, při níž nigerijská vojska zdecimovala hladomorem přes milion lidí, nafotil asi své nejstrašnější snímky: vyhladovělé děti s tváří starců, mladé matky, jejichž prázdných prsou se drží malí kostlivci.
Byl u izraelského triumfu v šestidenní válce stejně jako u eskalace konfliktu na Kypru. Byl v Kongu, když tam po odchodu Belgičanů propukla hrdlořezná válka, stejně jako když oblasti Bangladéše zachvátila během války o nezávislost na Pákistánu cholera. Fotografovat pouliční sektářské násilí v Severním Irsku se už mohlo jevit téměř jako domácí rutina, i když je zajímavé, jak právě tyto snímky z fádních ulic syrově obnažují děs a strach, který u krvavějších a větších válek překrývá jakási clona fatality: válka je osud, živel, kterému se nelze ubránit, prostě to tak je. Umírá se na ni ve velkém, nejde jí vzdorovat, je to jak osud, jak mor Sup s fotoaparátem Člověka napadá, že válečný reportér je mužem, který je podobný supovi s fotoaparátem, jenž se snese tam, kde cítí krev a smrt. Nasaje do svého přístroje několik litrů esence hrůzy a bolesti a tu pak v koncentrovaných kapkách poskytne médiím, pro které je taková transfuze nezbytností a které látku distribuují dál.
Člověk má totiž ve své povaze kus voyeura, přitahuje ho možnost podívat se na umírajícího tvora, na tělo, které právě bylo zasaženo střelou, ještě se chvěje, ve tváři už je smrtelná úzkost, ale i ta vyprchává. Za chvíli bude konec, smrt byla zachycena. Samozřejmě na fotografii... To je hygienický, nenakažlivý a nepáchnoucí materiál. Dokonce je divák zároveň i trochu povznesen, že u toho jaksi byl a nechal si vtisknout na sítnici ty strašlivé obrazy, což ho snad učiní jaksi citlivějším. Neučiní. Ale i tak je dobře ty obrazy snímat a je dobré to vidět.
McCullin si pravděpodobně dobře uvědomoval povrchní efekt krutých scén z války. Jejich protějškem jsou portréty lidí z okraje civilizovaného světa, z hraničních hor Etiopie, z brlohů londýnské chudiny. Tady hledí cosi pradávného, cosi, co poznalo všechny války světa.
***
Kam v Berlíně
Na poštu
Jste-li v Berlíně, můžete se ve věcech výtvarných spolehnout na řadu adres. Pokud jde o fotografii, pak v každém případě je jednou z nich Oranienburger Strasse 35/36 v centru východní poloviny města (Mitte), hned vedle rekonstruované berlínské synagogy. Naproti ní se nalézá další výrazná budova z vilémovských časů, bývalá pošta ze žlutých fajánsových cihel (na snímku). V jejích přiměřeně zakonzervovaných síních pořádá soukromá nadace c/o velkoryse koncipované výstavy klasiků, hvězd i celebrit současné fotografie.
