Před dvěma lety, kdy jsem se přihlásil k internetové službě Twitter, jsem poprvé okusil podobný pocit. Funkce Twitteru (twitter.com) je bizarně primitivní – uživatelé rozesílají krátké zprávy o tom, co právě dělají. Všichni ostatní to pak čtou. Zprávy, které nesmějí mít více než sto čtyřicet znaků (což je například stopáž této věty), oznamují, že uživatel nakupuje, čte nebo sedí na záchodě. Ale také že ve studiu nahrává album Nine Inch Nails (jako muzikant Trent Reznor), loví z Hudsonu pasažéry havarovaného letadla (jako nějaký Janis Krums, který tam byl dřív než všechny zpravodajské agentury dohromady) nebo sleduje západ slunce nad rudou planetou (jako robůtek MarsPhoenix, za nějž psali zprávy lidé z NASA).
Před dvěma lety byl Twitter novinka, k níž se lidé slavnostně přihlašovali a následně se od ní ještě slavnostněji odhlašovali s tím, že je to přece úplná kravina. Já na své adrese twitter. com/darek zůstal. Možná mě tam udržel ten chlapecký mindrák, že jsem nedělal ochranku v supermarketu. Každopádně mám teď před sebou jako na talíři osudy dvou set dvanácti lidí a jejich životy chroupám jako popcorn. Vidím, že: novináře Miloše zkásli policajti; že zpěvačka Tori večeří v Berlíně; že režisér Kevin hraje v hotelu poker; že kámoš Aleš míří ostřikovačem na hromadu mrtvých květin; že se spisovatel Neil vzteká nad ztracenými stránkami románu a že fotografka Slinka od sebe trhá dvě modelky, jež vzaly lesbický polibek příliš vážně. Spletencem neviditelných drátků jsem propojen s kamarády stejně jako se šéfem japonského tetovacího studia, s texaskou striptýzovou tanečnicí, s islandským muzikantem, se Schwarzeneggerem i s Britney Spears.
Šestý smysl, kterým mě Twitter obdařil, je zvlášť zřetelný u mých přátel, jimž už nemusím pokládat otázky, jak se mají. Vím to, protože jsem s nimi spojen fantomovou končetinou Twitteru. Od doby, co ji s sebou tahám i ve svém mobilu, mám neustálé ponětí o tom, kdo kde je a co tam dělá; a ti ostatní mají stejné povědomí o tom, co se zrovna honí hlavou mně – z voyeura se stává exhibicionista, aby mohl systém fungovat. Jako by ochranka před obrazovkami v supermarketu namířila jednu kameru i na sebe.
Twitter si takhle budoval svou vlastní planetku od roku 2006, ale až letos došlo ke změně. Poslední kapky byly dvě: miláček publika MTV (a Demi Moore) Ashton Kutcher porazil na Twitteru svým kanálem program CNN v boji o to, kdo jako první dosáhne milionu odběratelů, a nejpopulárnější žena světa Oprah Winfrey začala twitterovat naživo ze své talk show. Provoz Twitteru se za pár dní navýšil o třiačtyřicet procent. A z planetky se stala galaxie.
Miliony uživatelů nyní každou minutou vytvářejí nové oblaky informací, témat a názorů, z nichž dokážou sofistikované technologie vysledovat dominantní globální trend pro každý den a každou hodinu. Začíná se používat označení „úlová mysl“ – a musím říct, že bzukot tohoto společenství neustává ani na vteřinu. Časy, kdy jsem sledoval pár vyvolených, jsou minulostí. Individuální výkřiky zanikají v hluku masy.
Dnes závidím těm chlápkům z ochranky v supermarketu jediné – totiž že můžou všechny ty zatracené obrazovky s koncem šichty vypnout.
***
Twitter nás obdařil šestým smyslem. Je to dar, nebo prokletí?
O autorovi| DAREK ŠMÍD, autor je spolupracovník Pátku
