Když vedl Maďarské kulturní středisko v Praze György Varga, před třemi roky ho napadlo, abych v něm uváděl besedu se spisovatelem Péterem Esterházym. Vyšlo to dobře a od té doby mám občas tu čest popovídat si s mimořádně zajímavými autory, jejichž tvorba je u nás k mání ve skvělých překladech Anny Valentové, Tomáše Vašuta, Anny Rossové, Milana Navrátila nebo Simony Kolmanové.
Dodnes si pamatuji, že šedovlasý Esterházy (ano, z onoho šlechtického rodu), od něhož známe Hrabalovu knihu nebo Malou maďarskou pornografii, byl velice bystrý a vtipný společník. Zkusil jsem na něj jít přes fotbal. Když totiž hráli Maďaři naposledy v roce 1986 na MS v Mexiku, jeho mladší brácha Márton dal hned ve druhé minutě gól Kanadě. Péter mi ovšem ihned připomněl, že jinak dostali výprask od Francie 0:3, od SSSR dokonce 0:6 a šupem jeli domů. Na mou ironickou otázku: „Co teď právě píšete, Mistře?“odtušil: „Na tohle obvykle čtenářům a novinářům odpovídám, co je vám do toho?“ Zejména tlumočníka rozhodil úvahou: „Když jsem se dozvěděl, že jeden vysoký funkcionář zplodil nemanželské dítě, došlo mi, že i komunisti mají...“ a řekl vulgární maďarský výraz pro pohlavní orgán. Igen!
Po veřejné debatě se obvykle odebéře úzký okruh pořadatelů s hostem povečeřet do restaurace U Pinkasů. Pokaždé se tam stala nějaká historka. V listopadu 2008 s duchaplným Lászlóem Krasznahorkaiem (Od severu hora / Od jihu jezero / Od západu cesty / Od východu řeka, Satanské tango). Výše zmíněný Varga si nechal doma brýle. Ihned přiběhl úslužný číšník a přinesl dózu, v níž jich leželo nepřeberné množství, aby si pán vybral ty nejvhodnější, kterými by viděl na jídelní lístek! Zatímco zmínění jsou víceméně mými generačními vrstevníky a mohl jsem k nim být přiměřeně drzý, před třetím zpovídaným jsem předloni v květnu sklapnul kufry. Šestasedmdesátiletý György Konrád (Kurátor, Zakladatel města, Spoluviník) je ohromující postavou maďarské opozice s beethovenovskou hlavou a mozkem. Snad aby se polidštil, po syté české stravě nám u Pinkasů zdřímnul.
Nu, a minulou středu jsem si popovídal s Ádámem Bodorem (mrazivá díla Návštěva arcibiskupa, Okrsek Sinistra a Návrat k sově). Plachý muž, jemuž bude za tři neděle pětasedmdesát, si toho užil ažaž. Rodákovi ze sedmihradské Kluže čili Kolozsváru bylo čtrnáct, když otce bankovního ředitele odsoudili na pět let. Syna v sedmnácti zatkli na evangelickém gymnáziu a strávil dva roky ve vězení. Neměl papír, takže psal lžící na mýdlo do ešusu. Živil se jako dělník, přepisovač, až koncem 60. let mohl publikovat první prózy. Teprve v roce 1982 mu povolili přestěhování do Maďarska. Jedna jeho věta: „I sklo má uši,“ vydá za tlustou knihu o podstatě totality.
Dostali jsme se i na ohavný Orbánův mediální zákon, kvůli kterému prý jeho kolega György Konrád začal uvažovat o odchodu ze země. Slíbil jsem Ádámu Bodorovi, že kdyby pojal stejné úmysly, přimluvím se u Karla Schwarzenberga, aby dostali povolení k pobytu. Nebo bychom je mohli s Maďary vyměnit za Helenu Fibingerovou.
