Kdekoli se vynasnažíme dočíst něco o Miloradu Pavićovi (* 1929), dozvíme se, že je literárním historikem, někdejším děkanem Filozofické fakulty v Novém Sadu, členem Srbské akademie věd, básníkem i překladatelem… A zejména nám zabliká do očí jako povinný atribut, že je autorem postmoderním. Chcemeli se něčeho dopátrat o postmoderně, narazíme nejpozději za chvíli na Paviće. Zkusme však promluvit o jeho nové knize bez ukládání do tohoto kontextu. Ostatně sotvakterý jiný proud je definován vágněji, a pokud něčím, tak nejednoznačností.
Vybalme bez okolků, že Pavićova povídková sbírka Papírové divadlo (2007) střídá velmi variabilní repertoár od originálně pointované povídkařiny po umění pro umění, které si zakládá na vlastní nepřístupnosti. Ještěže kniha sama sebe nazývá antologií a můžeme ji otevírat na různých místech. Je plná paradoxů: autor například občas píše o zanikání knih, přitom v přesofistikovaných pasážích tomuto procesu činí medvědí službu, ergo publiku ukazuje z divadla východ.
Ale popořádku. Přemnohé doprovodné informace k textu – autorská předmluva, doslov k českému vydání, nepodepsaná poznámka o autorovi, přední i zadní klopa přebalu – nás několikrát ubezpečují, že zastoupení spisovatelé jsou smyšlení. A to je další nápadný paradox. Nejenže tak kniha jako by prozrazováním lacino přicházela o formální glanc, ale především se dovysvětlovává něco, co každý obyčejný čtenář pozná sám. Jinak se však natvrdo počítá se čtenářem velmi menšinovým, který se vyzná – nebo to předstírá – ve hře na brutální abstrakci a mnohoznačnou iracionalitu. Vlastně… postmodernu.
Byl jednou Jeden Třtina V úvodech a doslovech se také opakovaně dočítáme, že Pavićova díla byla přeložena do 37 jazyků, jen autor ve vlastní předmluvě píše, že jde o 37 zemí, kde jeho knihy – nejčastěji Chazarský slovník z roku 1984 – vyšly, což je něco jiného. Náležitější přitom bude údaj druhý, neboť „dramaturgický“ mustr sbírky spočívá právě v tom, že z těchto 37 zemí pocházejí oni smyšlení autoři a jimi jsou literatury těchto zemí zastoupeny. Nečekejme však cimrmanologické odkazy na národní klišé. Ba co víc, podle autorova proglasu má jít naopak o doplňování toho, co tyto literatury postrádají. Akademičnost takového záměru je veliká, ovšem východisko tu máme pořád slibné – a texty silně rozmanité.
Některé stojí na groteskním blbnutí s časem. Historické postavy se ocitají v současnosti a ty dnešní ve středověku i budoucnosti. Při fantazírující hře s reáliemi to může připomínat povídky takového Woodyho Allena – jsou plné místních a osobních jmen, historických událostí, které autor rozsype ze skutečného rámce a staví z nich novou skládačku. Pěkně se to daří v gruzínském kusu o Stalinovi v bohosloveckém semináři, také v italském o tom, jak si Dante a Boccaccio vyrazili do Berlína, méně už v povídce české se značně banální pointou, kdy se z dvojice mužů čekajících na vlak vyklubou Kafka a Hašek.
Jenže jinak zůstává allenovský humor nanejvýš v medailoncích autorů, a když se skladebními kameny namísto historických faktů stávají filozofické kategorie, začíná být intelektuálně dusno. Za vytržení následujícího dialogu ze slovenské povídky patří možná kilo popela na postmodernou nepolíbenou hlavu, ale výmluvně charakterizuje, co se děje v mnoha dalších textech: „,Povězte mi, věříte, že existuje paralelní čas k tomu času, ve kterém žijeme?‘ ,Věřím, že ano. Každý člověk je jedním takovým paralelním časem.‘“ Ano, je možné, že ve slovenské literatuře podobné reflexe skutečně chybějí. A čas ubíhá každému jinak, jasně. Ale trochu akce by neškodilo...
Milorad Pavić nepochybně zná Julia Cortázara. Jenže mu nestačí pravidelná Cortázarovská smyčka s převrácením snu a skutečnosti – respektive života a smrti –, u které bychom kvitovali symetrii příběhu. Zatímco Cortázar v jedné ze svých povídek posílá havarovaného motocyklistu na aztécké obětiště a aztécká oběť se stává motocyklistou, Pavić se ve své povídce s aztéckým dějištěm zamotává do nejkomplikovanějších souvislostí předkolumbovského bájesloví a španělského dobyvatelství.
A to i po stránce formální: „Legenda předpovídala jeho návrat z východního vyhnanství v roce Jeden Třtina (Ce Acatl) a podle aztéckého kalendáře to byl právě rok 1519.“ Ano, aktivní čtenář si možná zjistí, že Ce Acatl je skutečně výrazem z aztécké mytologie, který se do moderní španělštiny překládá jako Uno Caňa čili vskutku „jeden“ či „jedno“ (cukrová) „třtina“ s nepadnoucím gramatickým rodem. Jenže takto podivně se jmenuje král, nikoli nějaký rok. Je to tak autorem zesložitěno schválně? Nebo překladem?
Nechci rozpaky z četby demonstrovat na malichernostech. Jenže mnohé reprezentují celek, tak ještě naposled... V ukrajinské povídce s látkou o mudrci Imhotepovi se několikrát objevuje jméno Che Guevarra – ano, v tomto chybném pravopise s dvěma r, ač zjevně má jít o kompaňera samého, žádnou parafrázi. A teď co? Je to pouhá chyba, nebo se autor schválně snaží jakousi metamystifikací zpochybnit čtenáři i skromný znalostní základ?
Jak po takových textech pro změnu potěší bulharská povídka o ďáblovi ze skříně! Když si už dovoluji tolik, rovnou střelím, že je z celého souboru nejlepší. I při náznakovosti jde o téměř fejetonizující příběh – o tom, jak byl hrdina v dětství kárán, že ve skříni je čert, který si odnese v pytli do Dunaje každého, kdo se odváží skříň otevřít. Jenomže hrdinova budoucí žena si vzápětí ve skříni klidně zasouloží – parádní kousek!
Anebo dánská povídka navzdory svému horkému ambientu – odehrává se za 46 °C – vyloženě osvěží, je čilá jako divadelní skeč a pílí k výrazné pointě. Za ní následuje povídka korejská. Tato miniatura na dvou stránkách obsáhne celý život, přitom i ona si zachová údernost a ironii. A také ona potvrzuje: pozoruhodnějšími představeními Papírového divadla jsou kusy nejkratší, které se nestačí ztratit ve vlastním experimentování. Mystifikace místy elitářská Fajnšmekrům bourání logiky světa se Milorad Pavić může zavděčit. Ale další paradox: proč jsou při vší ireálnosti jeho rekvizity spřažené s materiálností dneška jak dobové tance? Vždyť to věčné oslnění mobily, esemeskami a maily je protivné! Mějme tyhle věci za prostředek, ne téma. Zacituji naposledy, tentokrát z doslovu Miroslava Kouby na konto krásných představ, že už zanedlouho budeme číst povídky z displeje mobilního telefonu: „V tomto smyslu bude nesporně ideálním symbolem a snad i předobrazem kybernetické budoucnosti literatury ,finská povídka‘ Tattoo.“ Prosím vás, ne! Jaká kybernetická literatura, vždyť z toho mrazí, copak není lidstvo zkybernetizováno už dost?
Nikdo netvrdí, že každá literární mystifikace musí být řachanda či laskavost cimrmanovského typu. Ale elitářství, které jako černá deka tíží mnohá čísla Papírového divadla, je opačným extrémem. Milorad Pavić má spousty nápadů – groteskních, bizarních, jedinečných. Ale místo aby některé vybral k dalšímu opracování, chrlí zuřivě jeden za druhým, až se navzájem požírají a čtenáře nakonec sežerou taky, nespasí-li se útěkem na začátek dalšího textu.
Překladatelka Stanislava Sýkorová musela mít s textem velkou fušku, a tu zvládla obdivuhodně. Kde to jen trochu šlo, čteme příjemně přirozenou češtinu. Fiktivním zařazením a růzností stylů se dikce jednotlivých povídek liší a překladatelka si toho pečlivě všímala a citlivě se přizpůsobovala. Na závěr jí tedy vysekněme poklonu. Ať už to s tím Třtinou je, jak chce.
***
KNIHA TÝDNE
Papírové divadlo
Milorad Pavić Přeložila Stanislava Sýkorová. Vydala Mladá fronta, Praha 2009. 208 stran.
O autorovi| JAN MATTUŠ, Autor je překladatel, nakladatel a publicista
