Ačkoliv studená válka dávno skončila, ačkoliv sama IRA přistoupila na příměří s britskou vládou i na odzbrojení, duchovní otec výcvikových táborů pro teroristy a vůbec „klasického“ terorismu 70. a 80. let stále žije. Je stále v téže funkci a má stále tutéž vojenskou hodnost. Kdo je to? Tady nemusíte hádat třikrát. Na první pokus to má i běžný středoškolák - je to „vůdce Velké revoluce z 1. září a Libyjské arabské lidové socialistické džamáhírije“ Muammar Kaddáfí. V nynějších dnech se rozhoduje o tom, co už 42 let platí za axiom. Těžko říci, zda revolucionáři v Libyi uspějí tak, jak uspěli jejich kolegové u sousedů v Tunisku a v Egyptě. Ale jisté je, že Libyi bez Kaddáfího si už skoro nikdo nedovede představit. Jako mladý důstojník vedl 1. září 1969 puč, který svrhl stařičkého krále Idríse (byl právě na léčení v Turecku) a svrhl monarchii. A od té doby, tedy už 42 let, se po formální stránce nezměnilo skoro nic.
Ve stopách Che Guevary Kaddáfí není ani prezident, ani premiér (toho úřadu se vzdal už v roce 1972). Je „jen“ vůdcem, ale jakým vůdcem. Nevede jen populačně malou Libyi, ale snaží se vést celou Afriku (v roce 2009 byl lídrem Africké unie) i celý rozvojový svět. I když napsal proslulou Zelenou knihu, rozhodně není islamistou. Není ani stoupencem panarabského socialismu. Tím byl jako mladíček obdivující egyptského revolucionáře a prezidenta Násira. Jenže myšlenka panarabského socialismu už zapadla. Trhliny dostala už před půlstoletím, když se začala hroutit idea Spojené arabské republiky (měly ji tvořit zpočátku Egypt, Sýrie a Jemen, později i další členové). A dorazil ji pád Saddáma Husajna, posledního vůdce panarabského socialismu.
Už dlouho se říká, že arabská integrace nefunguje i proto, že skoro všechny arabské země disponují ropou a datlemi. Jak prosadit integraci, společný trh a vše, co s tím souvisí, když členové takové unie by si mohli navzájem prodávat - či směňovat - jen ropu a datle? Je to sice zjednodušený argument, ale ukazuje, kde je háček. Muammar Kaddáfí to pochopil už brzy. Jako mladý důstojník, který měl za sebou britskou vojenskou školu, tedy znalost arabského a trochu i západního myšlení, hodil panarabský socialismus za hlavu a vyrazil cestou Che Guevary.
Aby bylo jasno, Che Guevara ani Kaddáfí proti socialismu nic neměli, ale nechtěli ho prosazovat institučně, nýbrž revolučně. Guevara se v 27 letech stal v horách Sierra Maestra jedním z Castrových „barbudos“. Kaddáfí ve svých 27 letech vedl puč mladých důstojníků proti králi. A když zvítězil, teprve namíchal svou směs vládnoucí ideologie. K arabskému nacionalismu přidal něco sociálního státu a trochu „přímé lidové demokracie“ (to je ona džamáhírija v názvu státu).
Islámský socialismus - jak tu ideologii nazval sám Kaddáfí - připouští soukromé vlastnictví menšího byznysu, ale u velkého byznysu jen vlastnictví státní. Uplatňuje model islámské morálky, vylučuje alkohol a hazard. A je shrnut - podle vzoru Mao Ce-tunga - v Kaddáfího Zelené knize.
Jenže stejně jako se Che Guevara nespokojil s vítězstvím revoluce na Kubě, ale vyrazil ji šířit třeba do Konga nebo do Bolívie (kde byl zabit), i Kaddáfí usiloval o to, aby jeho revoluční vliv překročil libyjské hranice. Šlo mu spíše o vliv revoluce než o moc státu. Proto neměl spory ani tak se sousedy jako se Západem. Proto se místo lídrem panarabského socialismu stal lídrem „nezúčastněných zemí“, jak se říkávalo za studené války, prostě lídrem třetího světa, a to pod heslem boje proti „chamtivosti Západu“. Washington odmítal už z principu, přímým vazbám na Moskvu se vyhýbal, spojence v Evropě našel v jugoslávském prezidentu Titovi, formálním vůdci „nezúčastněných“.
Sázet na jistotu?
Muammar Kaddáfí byl už v sedmdesátých letech certifikovaným revolucionářem, vůdcem tehdy snad jediného státu, který se přímo hlásil k podpoře teroristů. Výcvikové tábory, dodávky zbraní a výbušnin (hlavně československého semtexu), podezřelé finanční operace, to vše se stalo jakýmsi neformálním logem Libye.
Tehdejší obraz Kaddáfího na Západě byl, jak se s oblibou říká, kontroverzní. Část západních elit s ním sympatizovala, třeba šéf britských hornických odborů Arthur Scargill, u nás vyzdvihovaný na předního odpůrce Margaret Thatcherové. Část se na něho dívala skrz prsty, verbálně odmítala terorismus i jeho státní podporu, ale zároveň přísahala na „národněosvobozenecký boj“. To byli - řečeno s Leninem -Kaddáfího užiteční idioti. A jen část ho považovala za nepřítele, kterého je třeba zneškodnit.
Ale zajímavé to začíná být až ve chvíli, kdy se přesuneme k dnešku. Tedy ne že už neexistoval terorismus, právě naopak, ale mají ho pod palcem ideologové sídlící kdesi v Pákistánu. Kam se poděla Kaddáfího generace, jeho souputníci i ti, které sponzoroval? Někteří jsou už po smrti. Například vůdce Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat, který to stačil dotáhnout na mírového nobelistu. Nebo Abú Abbás, vůdce Palestinské fronty osvobození - známý únosem lodi Achille Lauro a vraždou vozíčkáře Leona Klinghoffera -, kterého Američané zajali v Iráku. Jiní jsou ve vězení. Například proslulý Carlos, zatčený už v roce 1994 Francouzi. Jen Kaddáfí zůstává pro Západ stále stejným vůdcem Libye.
Když se před osmi lety zřekl vývoje zakázaných zbraní, Amerika zrušila protilibyjské sankce. Když propustil léta vyděračsky zadržované bulharské zdravotní sestry, Francie mu poskytla jako bonus zvláštní jadernou smlouvu (reaktor za libyjský uran). Kaddáfí v tom umí chodit. Největší sponzor terorismu se usadil v roli největšího kajícníka a Západ ho v tom utvrzoval, neboť má pocit, že s tím chlapíkem se za 42 let jeho vůdcovství naučil vycházet. Máme sázet na tuhle jistotu? To je hlavní otázka pro Západ.
***
Muammar Kaddáfí v tom umí chodit. Největší sponzor terorismu se usadil v roli největšího kajícníka.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
