Lidové noviny minulý pátek udělaly něco, co je v Česku bohužel zcela běžné a co si „orgány činné v trestním řízení“ za rámeček dát nemohou.
Získaly a zveřejnily obsah policejního „záznamu o zahájení úkonů trestního řízení“ týkajícího se mezitím zastaveného prošetřování vicepremiéra Martina Bursíka. Většina citovaných informací už byla veřejnosti vesměs známa z médií. Až na několik detailů typu, že policie Bursíka podezírala celkem z pěti trestných činů ve spojitosti s pronájmem luxusního pražského domu Bursíkových prostřednictvím jejich firmy Ecoconsulting.
Inspekce ministra vnitra si pospíšila. Její pracovníci přišli do redakce už v pátek ráno. Autor zmíněného článku i tohoto textu jim ochotně sdělil, že respektuje jejich práci, ale osobu, od které policejní záznam získal, s ohledem na část tiskového zákona o ochraně zdroje neprozradí. Tím ale vše neskončilo. Naopak, za pár dní jsem kvůli chování inspektorů skoro nabyl dojmu, že jsem snad trestný čin spáchal sám.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Zpočátku přitom byli inspektoři poměrně milí. Nebo se tak alespoň tvářili. Přijeli dva, muž a žena. Pochopitelně se snažili klást „záludné“ otázky, ale zdálo se, že víceméně chápou, že se ničeho nedoberou. Oba na sebe ale zanechali mobil s tím, ať ještě zavolám, kdybych se rozmyslel.
O pár desítek minut později přišel jiný policista, tentokrát z odboru vnitřní kontroly. Stejné dotazy, stejný výsledek. Nicméně slušně poděkoval a odešel.
Inspektoři to ale nevzdali. Ještě než jsem stačil zavolat inspektorce, abych jí podal jedinou informaci, kterou jsem byl ochoten říct, tedy: „nemám to od policisty“, volal jakýsi jiný nadřízený z inspekce. A že prý si ještě musíme promluvit. Svolil jsem tedy, ať přijede do redakce, ale zároveň jsem ho slušně upozornil, že nic víc, než už jsem řekl, ze mne stejně nedostane.
Onen muž dorazil i s inspektorkou, která za mnou byla už ráno. V kavárně v areálu redakce jsem okusil jejich představu o „zlém a hodném“ policajtovi. Zatímco inspektorka se stále snažila chovat příjemně, „drsňák“ zvolil komisnější chování. Zároveň ale neváhal nabídnout protislužbu. Tedy když jim prý pomůžu já zjistit, kde jsem k policejnímu záznamu přišel, mohu prý dostat jiné „velmi zajímavé informace“ z prostředí jejich služby.
Jaké, to netuším, obchod jsem totiž odmítl a ničeho víc se inspektoři nedobrali. „Drsňák“ se začal tvářit otráveně, ačkoli jsem mu zopakoval, že dokument nemám od policisty, tvrdil mi, že je úplně jasné, že mám. Pak bez zjevného důvodu prohlásil, proč jsem podrážděný (to jsem ještě nebyl). A ačkoli jsem ho dopředu upozorňoval, že mu nic víc nepovím, zklamaně zahlásil, že zaplatí a jedou, protože to je ztráta času. Byla. Pro všechny zúčastněné. Byli by snad vyšetřovatelé spokojenější, kdybych jim vyprávěl, kterak mi v metru neznámý muž připomínající křížence Miloše Zemana s Jaroslavem Baštou předal tajemný kufřík? Nevím.
Nevyšetřujeme vás. Zatím Zaměstnancům inspekce ministra vnitra asi připadalo, že se mnou mluvili málo. A tak mi v úterý dopoledne zavolala výše zmíněná inspektorka na mobil a jak to, že prý nejsem v práci? Po odpovědi, že mám volno, prý kdy mohu přijet podat vysvětlení, nejlépe ten samý den. Mám volno, vše jsem vám už řekl a nikam nepojedu, odvětil jsem. Tak zítra v osm u nás, nato inspektorka. Ne, nepojedu tam ani zítra v osm. Mám práci, slyšela odpověď. To teda pojedete. Chovala se nepříjemně, poměrně arogantně, jako by člověk musel okamžitě naklusat a stát v pozoru, když si inspektoři usmyslí. Argument, že jsem už dvakrát odpověděl, že jim nic víc neřeknu, evidentně nestačil. Prý znovu, u nich a že jsem jim povinen donést policejní protokol, ze kterého jsem v článku o Bursíkovi citoval. Opáčil jsem, že nemusím a nepřivezu. A jestli chce, abych přišel, ať mi pošle oficiální předvolání. Byl jsem také nepříjemný. A zavěsil telefon. Nedělo se nic.
Dokud mi za pár desítek minut nevolala sedmapadesátiletá vyděšená matka, že u nás v bytě byli dva inspektoři. Otevřela jim, když pekla vánoční cukroví. Přivezli mi v otevřené obálce dopis, že mám druhý den v devět hodin na inspekci podat vysvětlení. Ukázala jim svůj občanský průkaz, podepsala doručenku, obsílku si přečetla a dostala strach, co jsem provedl. Vysvětlit jí, že nic, zabralo docela dost času.
Nicméně druhý den ráno před devátou jsem se inspektorce omluvil textovou zprávou s tím, že ten den opravdu nemohu přijet, což jsem jí říkal. Neodpověděla. Mluvili jsme spolu, až když ráno zuřivě vyzváněla na telefon šéfa domácího oddělení LN v redakci a já sluchátko zvedl jen proto, že dlouhé vyzvánění už začínalo být nesnesitelné.
A kdy prý přijedu podat vysvětlení. Opět jsem zmínil, že ve středu zkrátka nemohu a že jí u ní v kanceláři neřeknu o nic víc, než co jsem jí zopakoval už dvakrát osobně a třikrát po telefonu. Prý se nedá nic dělat a zkusíme to znovu, tentokrát prý budu navíc dopředu poučen o svých právech. Pojedu tedy dnes ve třináct hodin do sídla inspekce znovu opakovat, že jsem policejní záznam nedostal od policisty a že to je také všechno, co jim k tomu s ohledem na tiskový zákon řeknu.
Na dotaz, zda je nutná přítomnost právníka, mě inspektorka uklidnila, že mám právo ho přizvat, ale nutné to není. Prý mě nevyšetřují. Zatím, dodala ovšem – doufám, že v žertu. Vyloučit prý nelze nic.
Inspekce má vyšetřit, jak se mohlo stát, že Bursíkův spis unikl. Zjevně mrhá časem, když se snaží donutit mne k něčemu, co udělat nechci a nemohu. Jestli zkoumání pohybu spisu v útrobách policie probíhá podobně invenčně, můžeme si předem tipnout výsledek. Cožpak nejde vymyslet takové systémové opatření, aby propříště policejní záznamy a protokoly na veřejnost prostě neunikaly?
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| PETR KOLÁŘ, redaktor LN
