Pokaždé když se vypíše konkurz na ředitele České filharmonie, napadá mě otázka: Najde se vůbec někdo? Vhodný kandidát totiž musí splňovat mnoho podmínek. Měl by být dynamický a kreativní, ale měl by zároveň znát a respektovat zkostnatělé předpisy příspěvkových organizací. Měl by mít dost zkušeností, které u nás nemá kde získat, a pokud je pozná v zahraničí, pražský post už vůbec nemusí být lákavý. Měl by být komunikativní, vyjít dobře s věčně nespokojenými muzikanty i s ministerstvem a zároveň by měl mít jasnou vizi. Má chápat a mít trpělivost s provinciálními českými poměry a zároveň znát jazyky a mít světový rozhled. Nadto by měl unést fakt, že mužem číslo jedna je u symfonického orchestru dirigent. Bude jednat s hráči orchestru, který se za světový považuje, ale pokud se řekne, že jím v současnosti není, hledá chybu u ředitele, u dirigentů nebo u novinářů. Za normálních okolností by mělo jít o známou a respektovanou osobnost. Protože ji nikde nevidíme, vždy doufáme, že se najde někdo z mladší generace. Nedivím se, že když se na scéně objevilo jméno Davida Marečka, mnozí si s úlevou řekli: ale to by nebylo špatné řešení. Ministerstvo by mu mělo být vděčné za to, že do narychlo vypsaného konkurzu šel. A snad ho v budoucnu podpoří i v krocích, které nebudou populární.
O autorovi| JINDŘICH BÁLEK, Autor je redaktor Českého rozhlasu
