Vyhazov rodí spisovatele

Skončilo další kolo tahanic o Chrám sv. Víta mezi církví a státem, ale jede se dál, prý až do Štrasburku. Cyril Svoboda zřejmě ve snaze zklidnit vášně žoviálně pravil, že o katedrálu musíme s láskou pečovat všichni, což nakonec vyznělo, že chrám je něco jako dům ve společné péči nájemníků, kde je zapotřebí vytírat, vynášet popelnice a zavírat před uličníky. A kdyby byla předzahrádka, tak možná i plevel vytrhat a kedlubny a mrkev zasadit. Ten naivní tón připomíná recitaci návodu na hrábě do svahu od Přemka Podlahy z Receptáře. V každém případě jsou takové rozšafné plky pro katedrálu nedůstojné a výmluvně ilustrují, že církev dnes postrádá více skutečně duchovních osobností. Je zajímavé, jak relativně často u nás bývá velkým impulzem pro spisovatelství vyhazov z významné vedoucí funkce v oblasti kultury a médií. Takto postižený tvor se doma nípe, přemítá o křivdě, která se mu stala, a nakonec v sobě objeví spisovatelského ducha nebo se na něj, pokud již byl literárně činný (veršíky apod.), rád rozpomene. Aby to konečně všem natřel. Takhle se stal svého času spisovatelem Jiří Balvín, jenž po vyhození z České televize napsal knihu Nepohodlný muž, která navíc měla dohru v podobě bitky na záchodě. Jeho kolegové redaktoři mu tam vysvětlili, jak se jim líbí, že o nich píše jako o grázlech. I Jana Bobošíková po svém televizní angažmá, z něhož byla odejita, vytáhla do boje s knihou s krásným názvem Nebudu mlčet. Napadá mě, že titul Nemohu mlčet by byl ještě lepší. Bobošíkovou to ale nekončí – Vlastimil Ježek po svém odvolání z místa ředitele Národní knihovny loňského září už nyní vydal Střepiny chobotnice. Dlouhé zimní večery u počítače se zhmotnily v hezký pomníček sebe sama: své důležitosti a významnosti. V tom se bohužel vůbec neliší od všech jmenovaných.