Zákon umožňující vyplatit uprchlíkům a jejich dětem náhradu za opuštěný majetek, platí od října. Podle vyhnanců jde ale o „lakomou“ normu, která většinu z nich automaticky vylučuje. „Vynechání vnuků z odškodňování, když majitelé a děti zemřeli, považuji za sprostotu. Věřím, že dojde ke změně, “ říká sedmasedmdesátiletý Josef Havel, který musel v listopadu 1938 utéci s rodiči před Maďary z Užhorodu. Nyní vede občanské sdružení, které práva vyhnanců hájí – jeho klientům je podle něj v průměru 80 let.
Před Maďary uteklo po Mnichovu v letech 1938 a 1939 asi 30 tisíc Čechů, kteří tuto zemi pomáhali budovat – učitelů, četníků, stavařů. Více než šest tisíc jich tam podle Havla nechalo nějaký majetek. „Pamatuju se, jak maminka celou noc brečela. Druhý den ráno jsme nasedli na vlak a odjeli. Dům zůstal v Užhorodu, šlo o život,“ vzpomíná na listopad 1938 Havel.
Další vlna uprchlíků přišla po druhé světové válce, když Sovětský svaz připojil Podkarpatskou Rus k Ukrajině. Tentokrát odcházeli většinou vzdělaní Rusíni, kteří měli vztah k Československu a nestáli o Stalinovu diktaturu. „Otec se připojil ke Svobodově armádě. Moc dobře věděl, co je Sovětský svaz zač,“ vzpomíná Agáta Pilátová. Učitel Štěpán Csehily se v Československu uchytil. „Pracoval až do roku 1968. Pak ale odmítl učit ruštinu a vyhodili ho,“ dodává Pilátová.
Ministerstvo vnitra zatím podle mluvčího Vladimíra Řepky vyplatilo odškodné 12 lidem – dohromady bezmála devět milionů korun. Žádostí ještě nejspíš 100 či 200 přibude. Náklady by se měly pohybovat maximálně v řádu stamilionů, jednomu žadateli lze totiž vyplatit nejvýše dva miliony.
