Die Vertreibung im deutschen Erinnern.
Legenden, Mythos, Geschichte
Eva Hahn, Hans Henning Hahn
Vydal Verlag Ferdinand Schöningh, Paderborn 2010. 839 stran.
Plameny nenávisti
Norman M. Naimark V překladu Šimona a Mileny Pellarových vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006. 234 stran.
Vyšla přelomová práce o německé migraci v době druhé světové války a po jejím skončení. Autoři ukazují, že v německé kolektivní paměti nejsou rozlišováni ti, kteří se na popud vlastních úřadů stáhli před frontou, a ti, kteří byli po válce odsunuti z vůle vítězných velmocí. Poválečné osudy Němců ve střední, východní a jihovýchodní Evropě jsou doposud předmětem vášnivých debat. Neexistuje ani základní shoda v tom, jak události pojmenovat: termíny odsun, transfer nebo vyhnání implikují odlišné hodnocení toho, co se na konci války a na počátku mírového období v zemích na východ a jihovýchod od Německa odehrávalo.
Nejnovější kniha Evy a Hanse-Henninga Hahnových ukazuje, že problém nespočívá jen v různém hodnocení, ale již v tom, co se vlastně hodnotí. Žádný ohraničený a ze všech pozic stejně viditelný komplex událostí a procesů neexistuje. V impozantní knize popisují oba autoři pro poválečné Německo typické obrazy vyhnání - na jedné straně státem v podobě masových shromáždění, rituálů i vědeckého bádání organizované a podporované vzpomínání, a na straně druhé naopak vzpomínky spíše potlačované. Polovina vyhnanců odešla sama Hahnovi na mnoha místech poukazují na rozmanitost osudů a zkušeností lidí, kteří před a po skončení války ztratili své domovy. Z této rozmanitosti pak vyplývá spektrum různých obrazů toho, co se posléze označilo jako vyhnání Němců. Jinak je prožívali příslušníci ozbrojených útvarů, kterým akutně hrozila pomsta nebo potrestání, jinak sedláci spjatí se svojí půdou a docela jinak například sociálnědemokratičtí odpůrci nacismu, kteří válku strávili v ilegalitě nebo v koncentračním táboře a do Německa přicházeli se záměrem přispět k převýchově národa.
Celou knihou prolíná úsilí autorů postavit tuto pluralitu vzpomínek proti jednotnému obrazu vyhnání. Těžiště obrazu tvoří němečtí civilisté, kteří buď ještě za války z pochopitelného strachu prchají před blížící se frontou nebo jsou poté, co jejich vlast obsadí nepřítel, donuceni ji opustit. Jsou vystaveni útrapám a teroru. Stávají se obětí nenávisti svých dědičných nepřátel ovládaných iracionálním antiněmectvím a slepou pomstychtivostí.
Hahnovi dokazují, že většina textů o vyhánění Němců nerozlišuje mezi termíny Flucht (útěk) a Vertreibung (vyhnání), a že tedy směšují to, co se dělo za války a po válce. Samy německé úřady a armáda totiž již od léta 1944 vyzývaly Němce žijící v oblastech, ke kterým se blížila sovětská fronta, k útěku, a posléze je dokonce mnohdy k tomuto útěku z moci úřední nutily. Až polovina z lidí, kteří byli poté pokládáni za vyhnance, přišla o své domovy ještě za války, nikoliv v důsledku pomsty a krutosti nepřátel, ale ze svého rozhodnutí nebo pod tlakem vlastního státu.
Ani v průběhu 50. let vydávaná oficiální dokumentace o vyhnání Němců z východní a střední (středovýchodní) Evropy se od tohoto směšování odlišných příběhů neoprostila. Hahnovým slouží jako doklad politicky manipulované a služebné vědy, která jednou bojuje „proti Versailles“, podruhé „proti Postupimi“. Politické zadání tehdejších historiků nelze zpochybnit, protože jejich práce měla dodat argumenty pro případnou mírovou konferenci a živit naději na návrat území za Odrou a Nisou, která získalo Polsko. Je ale poněkud zjednodušující vidět je jen jako služebníky vlády, nebo dokonce vyhnanců - sám vedoucí projektu Theodor Schieder měl s jejich představiteli konflikty, stěžoval si na „duchovní teror“ a jevil se jim spíš jako zrádce jejich věci.
Co předcházelo Hahnovi trvají na nutnosti rozlišovat mezi lidmi přesídlenými za války, donucenými k evakuaci před blížící se frontou, vyháněnými na konci války v době, kdy se Německo vojensky a politicky hroutilo, a konečně Němci relativně spořádaně odjíždějícími v duchu závěrů Postupimské konference. Odmítají přitom zahrnovat všechny tyto kategorie do jednoho obrazu nevinných civilistů trpících jako oběti nespravedlnosti, které se nepřátelé dopustili na Němcích.
Poválečné obrazy vyhnání také často zastírají souvislosti mezi vyhnáním a válkou. Smutné osudy vyhnanců se tak nelíčí v kauzálním sepětí jako jedna z řady válečných událostí, sice krutých, avšak v logice války pochopitelných, ale jako jev nacházející se na jedné úrovni s nacistickými válečnými zločiny. Vyhnání tak tvoří obdobný „výstřelek z obvyklého běhu věcí“ jako holokaust. Nepochopitelné a zločinné bylo jak rozhodnutí nacistů vyhladit Židy, tak i rozhodnutí válečných vítězů vyhnat Němce. Hahnovi proti tomu důsledně namítají, že transfer Němců neplynul z nenávisti. Poukazují na úvahy expertů ze spojeneckých štábů, kteří se řešením německého problému delší dobu zabývali a kteří zvážili, jak negativní roli hrály německé menšiny před válkou a jak je nacistický režim využíval pro své plány. Potom došli k závěru, že do budoucna je nutné takovému zneužití zabránit. Hahnovi však vysídlení Němců příliš jednostranně odvozují výlučně od strategickopolitického rozhodování expertů a politiků vítězných velmocí, jako by vláda a společnost v Polsku či Československu na něm neměly žádný vlastní zájem a byly jim téměř vnuceny. Úsilí, se kterým je prosazoval u představitelů velmocí prezident Beneš, je přitom sotva zmíněno. Oprávněný záměr autorů vyvrátit démonizování Beneše jako Stalinova komplice a zločince srovnatelného s Hitlerem zde bohužel přechází v sice méně mylný, avšak přesto zkreslující protiklad, kdy se jeho role zcela bagatelizuje.
Pokusy srovnávat vyhnání s vyvražďováním Židů vykazují příbuznost s dalším rysem, který se v převažující poválečné německé interpretaci objevuje. Existuje konzervativní výklad nacismu, podle něhož se jedná o obecný důsledek vývoje společnosti, která ztratila své přirozené zakotvení v Bohu a hledá za ně náhrady. Z nich se nejvíce prosadily nacionalismus, rasismus a socialismus a právě jejich střetnutí dalo vzniknout nacismu jako univerzálnímu jevu, který nepramení z německých dějin a s německým národem je spjat pouze vnějšími a náhodnými vazbami. Stejně dobře mohl zachvátit i jiný národ. V duchu této interpretační linie se pak chápe i poválečné vyhánění Němců nikoliv jako důsledek konkrétní historické situace a současně preventivní opatření proti jejímu případnému opakování, ale jako projev univerzálního fenoménu.
V podobném duchu charakterizuje americký historik Norman M. Naimark 20. století jako období etnických čistek vyrůstajících z rasového nacionalismu, který se v Evropě uchytil na jeho počátku. Národy či rasy začaly být pojímány jako organismy, které nesnesou cizí příměsi a v zájmu svého zachování se jich musí zbavit. K tomu přistupuje moderní stát schopný se svými organizačními a mobilizačními možnostmi takové „technicko-hygienické“ opatření provést. Spolupůsobením těchto ideových a organizačních předpokladů se pak vysvětlují útoky proti Arménům v osmanské říši, násilí páchané Turky na Řecích, a naopak Řeky na Turcích po první světové válce, deportace národů ve stalinském SSSR, vyhnání Němců z Polska a Československa stejně jako masakry z počátku 90. let v zemích bývalé Jugoslávie. Události z různých dob a míst jsou nazírány v celoevropské dimenzi. Nad místními individuálními příčinami převažují v této optice obecné faktory. Němci tak museli odejít z Polska a Československa kvůli celoevropské posedlosti čistotou národního státu.
Téma vyhnání a vyhnanců zaujímalo v politickém a veřejném životě poválečného Německa nepřehlédnutelné místo. Ačkoliv se při všech možných příležitostech němečtí politikové i představitelé vyhnaneckých organizací zaklínali odkazy na vyhnané soukmenovce, nezajímali se podle Hahnových o skutečné osudy jednotlivých lidí a fakticky předkládali pouze bojová hesla, která měla ospravedlňovat snahy o změnu poválečné mezinárodněpolitické reality a revizi hranic na Odře a Nise. Ve veřejném prostoru poválečného Německa se o vyhnání a územích, odkud Němci museli odejít, mluvilo především na symbolické a rétorické úrovni. Pojmy jako oběti, nespravedlnost, krutost či ztráta domova, kterých se přitom užívalo, nepřipouštěly diskusi, ale vyvolávaly morální rozhořčení. Navíc zmíněné nerozlišování mezi různými důvody ztráty domova a různou dobou, kdy k tomu došlo, vedlo k dodnes přetrvávajícím zmatkům nad počty lidí, kteří byli mezi vyhnance počítáni. Hahnovi hovoří výstižně o labyrintu čísel, která se od sebe výrazně liší, přičemž jejich užívání není dáno jen různými stupni poznání a informovanosti, ale též konkrétními politickými zájmy.
Ve svém kritickém zápalu Hahnovi zřejmě nedoceňují situaci, v níž se Spolková republika ve své počáteční fázi nacházela. Zdeptaná politickými, hospodářskými, sociálními těžkostmi i mravními dilematy totiž naléhavě potřebovala stabilizaci a loajalitu svých obyvatel. V případě přesídlenců ji bylo možno získat právě okázalou solidaritou s jejich utrpením a podporou jejich nároků. Vzhledem k mimořádnému rozsahu knihy a i k často opakované kritice oficiálních obrazů vyhnání kvůli přehlížení dobového kontextu překvapuje, že sami Hahnovi věnují vývoji státu, v němž žila a působila většina vyhnanců, jen velmi malou pozornost. Co se stalo v Nemmersdorfu Obraz vyhnání se ustálil ještě předtím, než byl celý proces dokončen. Silný vliv na něj měla nacistická propaganda rozvíjená v posledních měsících války. Záměrně a cynicky vyvolávala dojem blížící se apokalypsy v podobě asiatských barbarů, kteří přicházejí vraždit, znásilňovat, loupit a ničit vyspělou evropskou kulturu. V této snaze byla až překvapivě úspěšná, což výmluvně dokazuje příklad východopruské vesnice Nemmersdorf (dnešní Majakovskoje v Kaliningradské oblasti), která vstoupila do dějin jako symbol mimořádných zločinů páchaných sovětskými vojáky na německém civilním obyvatelstvu. V říjnu 1944 ji obsadili a údajně bestiálním způsobem povraždili více než sedmdesát žen, dětí a starců. Zakrátko se vesnici znovu podařilo dočasně dobýt německým jednotkám a nacistická propaganda poté přišla s obviněním z nelidských zločinů. Noviny a filmový týdeník měly sugestivním líčením těl znásilněných a znetvořených žen přibitých na dveře stodol upevňovat bojové odhodlání vojáků i obyvatelstva. Zpráva o krutých vraždách v Nemmersdorfu začaly žít vlastním životem - přejímáním z jedné knihy do druhé se sama neustále potvrzovala. Po válce udávané množství obětí pak dokonce výrazně převyšuje počty uváděné v samotném Völkischer Beobachter.
Dodnes není zcela jasné, co přesně se v Nemmersdorfu stalo. Sovětští vojáci tam s největší pravděpodobností skutečně zavraždili 13 civilistů, podle novějších výzkumů se ale zdá být jisté, že výše zmíněných krutostí se nedopustili a že v tomto ohledu šlo o lživé dílo nacistické propagandy, které ale prokázalo pozoruhodnou životaschopnost. Působila ale i jiná, sofistikovanější myšlenková schémata pocházející z dob válečných i předválečných. Oficiálně podporované pojetí vyhnání totiž spočívalo na manipulacích s pojmy vlast a německá půda. Pod ně se v duchu již po několik desetiletí působící tzv. völkisch tradice, ze které vydatně čerpali i nacisté, zahrnovaly veškeré oblasti, ve kterých žili Němci bez ohledu na to, kolik jich bylo a zda vůbec kdy v minulosti tato území patřila k Německu. Vznikala tak sice působivá, avšak historicky i geograficky zcela zavádějící představa „německého Východu“, který byl vyhnáním zdejších nositelů kulturních hodnot vržen kulturně i hospodářsky zpět.
Kniha manželů Hahnových je psána především pro německé publikum a tvoří příspěvek do nekončících debat o německém vyrovnávání se s minulostí. Kritice podrobuje jak ideová východiska vyhnanců a jejich organizací, tak veškeré jejich působení v politickém a duchovním životě původní Spolkové republiky i dnešního sjednoceného Německa. V intelektuálním boji, který autoři vyhlásili proti zakořeněným obrazům vyhnání, jež často obsahují extrémní pozice, zacházejí ale někdy sami příliš daleko. Poválečné poměry v Československu popisují jako klidné a proti Němcům nikterak vyhrocené, což nemůže obstát. Hahnovi samozřejmě připouštějí excesy vůči Němcům, ale považují je za ojedinělé činy páchané převážně deklasovanými živly. Nové výzkumy ovšem potvrzují, že se odehrávaly v širokém měřítku a mnohdy s vědomím, či dokonce i souhlasem československých úřadů i armády. Na základě těchto poznatků jistě nelze tvrdit, že by v Československu probíhalo státem organizované vraždění, ale diskriminaci, útlak a hrubé zacházení za přihlížení a částečně snad i přispění státu nemůžeme popřít.
Hahnovi rozbíjejí legendy a obrazy, které začala vytvářet již nacistická propaganda a přejímali je představitelé poválečného Německa a funkcionáři vyhnaneckých organizací. Zároveň se snaží zachovávat respekt k individuálním obětem vyhánění a jejich útrapám.
***
Hahnovi dokazují, že většina textů o vyhánění Němců nerozlišuje mezi termíny Flucht (útěk) a Vertreibung (vyhnání), a že tedy směšují to, co se dělo za války a po válce.
Obraz vyhnání se ustálil ještě předtím, než byl celý proces dokončen. Silný vliv na něj měla nacistická propaganda rozvíjená v posledních měsících války.
O autorovi| JAN DOBEŠ, Autor (* 1968) přednáší na Filozofické fakultě UK v Praze historik
