Prostřednictvím výletů prostorem a časem zkoumá vztah člověka ke krajině.
Profesor humanitních věd Simon Schama v knize Krajina a paměť také sleduje, jak prostředí ovlivňuje naši kulturu a představivost.
Krajiny jsou na prvním místě kulturním jevem, nikoli přírodním; jsou to konstrukty imaginace projektované do dřeva, vody a kamene.
Jakmile se jistá představa o krajině, mýtus, vize, usadí v daném, skutečném místě, zvláštním způsobem dokáže mást kategorie, vytvářet metafory reálnější než to, z čeho vycházejí, stávat se ve skutečnosti součástí scenerie.
Polský spisovatel Adam Mickiewicz si představoval lesní hlubiny jako přirozeně opevněné útočiště, z něhož polskolitevský národ povstal a do něhož se, štván na všech stranách, nakonec navrátí. Tam bude v prapůvodní temnotě posílen zdejšími lesními fauny Ljeszy s modrou krví, zelenýma očima a zelenými vousy, kteří jeho nepřátele zmatou, zajmou a propustí až poté, co budou podrobeni ponižujícímu rituálu. Potrestaní pronásledovatelé si budou muset vyměnit pravou botu za levou, obléci si své rubášky naruby a takto budou vyhnáni z lesa.
Avšak i bez pomoci Ljeszů si povstalci, poraženi na otevřeném poli, dobře uvědomovali, že lesy, které v roce 1831 dosud pokrývaly třetinu polského území, mohou před carovou kozáckou jízdou poskytnout taktický úkryt. Proto se Bialowiela, stejně jako Augustowska na severu a Swistokryzska na jihu, staly tvrzí odboje na celé měsíce, ne-li roky, než se hlavní jádro vlasteneckého povstání rozdrobilo.
Tento model z let 1831 až 1832 byl zopakován i o třicet let později. Stejně jako tolik jiných revolucí, i ta ze 60. let 19. století vypukla díky paměti, neboť právě pokus ruské vlády zakázat demonstrace připomínající třicáté výročí listopadového povstání odstartoval další vlnu represálií a odporu, který vyvrcholil novou zoufalou a beznadějnou vzpourou v lednu 1863. A opět se provizorní armáda, rozdrcená obrovskou převahou ruských jednotek obléhajících města, jala hledat bezpečí a pomoc v prastarých lesích.
Ponižující vykázání ruského medvěda z království litevského zubra a vlka se však nakonec ukázalo být pouhou romantickou iluzí. Pobyt v lesních skrýších v zimě ztratil velkou část svého kouzla a partyzáni se nevyhnutelně začali stahovat za potravou, palivem a rodinami k vesnicím, kde na ně však čekaly kozácké hlídky. A tak se lesní idyla proměnila v lesní vězení, kolébka prapůvodní svobody v lesní hřbitov, posázený dřevěnými kříži a hromádkami z kamení.
Kult bialowielských hrdinů se stal kultem marného mučednictví, pomsty nepříteli, záležitostí bezvýznamných soubojů. Dochovala se vyprávění o tom, jak partyzáni zastřelili hlídku „moskvanů“, když napájeli koně, nebo jak jim podřezali krky, když spali ve stanech či popíjeli pivo v nějaké krčmě u lesa. Zajatí partyzáni byli zase na oplátku přivazováni ke stromům za ruce i za nohy, natřeni medem lesních včel, aby si přišli na své rezaví mravenci a krvelační komáři, a teprve po této zábavné předehře se kozáci pustili do střelby.
***
Knihu Simona Schamy, který přednášel historii v Cambridgi, Oxfordu a na Harvardově univerzitě, nazvanou Krajina a paměť vydala nakladatelství Argo a Dokořán. Text zkrátila redakce Lidových novin.
Pobyt v lesích v zimě ztratil velkou část svého kouzla a partyzáni se stahovali ke vsím za potravou
