Předpokládám, že předseda velké politické strany nepíše sám všechny své články, jimiž seznamuje veřejnost se svými názory. Že některé mu píše někdo z jeho asistentů. A předseda si to pouze přečte a podepíše. A nepochybně právě tak tomu bylo s článkem pana předsedy Paroubka (Pan Bystrov žije v minulosti, LN 12. 12.), v němž odmítl moje hodnocení jeho dopisu komunistickým poslancům, vyzývajícím je k podpoře kandidatury profesora Švejnara na prezidenta republiky. To, co neznámý asistent tentokrát podsunul svému předsedovi, je totiž zmetek.
Autor píše, že už nejsem nejmladší a celý život žiji událostmi kolem roku 1945, kdy mnoho z mých krajanů bylo zavlečeno do sovětských gulagů a další z nich zlikvidováni. Opravdu nejsem nejmladší, ale těch sedmnáct let, která mne dělí od pana předsedy, není tolik, je to dokonce méně, než kolik zase jeho dělí od nové manželky. Horší je to s mými údajnými krajany, protože mými krajany jsou Češi, což jsou přece stejně tak krajané pana předsedy. Už mne unavuje opakovat to, co je v každém českém Who is who. Narodil jsem se v Praze, mám českou národnost, moje maminka byla Češka, mám český mateřský jazyk, české školy, byl jsem na české (respektive československé) vojně. Jenom otec byl napůl Rus a napůl Angličan.
Nežil jsem celý život jen událostmi z roku 1945, tenkrát mi stejně bylo teprve deset let, ale stejně jako miliony ostatních občanů naší země jsem žil téměř půl století ve strachu, jak se mnou vládnoucí komunisté naloží. A to, o co se snažím nyní v posledních dvou desetiletích, vůbec není revanš za únos mého otce a dalších demokraticky smýšlejících československých občanů do sovětských táborů. Je to, a myslím, že to všichni kromě páně předsedova asistenta vědí, pouze úsilí zabránit, aby z naší paměti bylo vytěsněno, jak jsme pod totalitní vládou komunistů byli hluboce poníženi ve svém lidství.
Proč kritizovat výzvu šéfa ČSSD Podle autora článku vycházela výzva komunistům k podpoře páně Švejnarovy kandidatury především z přesvědčení, že by ho měli volit z hlediska sociálních hodnot, jež přece komunisté vyznávají. A tento kandidát by mohl získat „širokou podporu od pravostředových poslanců až po parlamentní nejlevicovější levici“. Což je však něco jiného, než byla mnou kritizovaná páně předsedova výzva k postavení hráze, která by zastavila pravicovou totalitu a uskutečňování politického programu, který je „výhodný pouze pro nejbohatší“ a ohrožuje „budoucnost milionů českých voličů“. Ve výzvě opravdu nešlo jen o společnou volbu, ale o společné stavění hráze neboli o mnohem užší politickou spolupráci levice.
Podle autora článku „celá střední Evropa zažívá ve výkyvech přílivy a odlivy zastydlého antikomunismu a touhy po historickém revanši“. Pod pojmem střední Evropa má zřejmě na mysli bývalé satelity Sovětského svazu, jimž dnes velice přesně říkáme postkomunistické země. Teprve nyní se o to pokouší nová generace, pro niž svobodný život ve svobodném světě již není objevem, ale přirozenou součástí její existence, a která si začíná uvědomovat, že tomu tak vždycky nebylo, a chce vědět proč. Aby znovu nenásledovala chyb svých rodičů a prarodičů. Spatřovat zastydlý antikomunismus v hledání příčin selhání společnosti tváří v tvář manipulacím komunistického totalitního režimu je samozřejmě hrubá necitlivost. A právě sociálnědemokratický lídr jistě ví, jak je důležité znát ošidnost mechanismů realizace komunistických ideálů, které v minulém století tragicky semlely v mlýnech oportunismu především jeho stranu, a nejen u nás. Takže i tady pan asistent odvedl zmetek.
Vyhodil bych ho na hodinu. Co však si počít, jestliže tuto ignorantskou odpověď na můj článek napsal Jiří Paroubek opravdu sám? Pak by měli vyhodit jeho.
O autorovi| Vladimír Bystrov, publicista
