Dnes o ztraceném překladateli a zatraceném agentovi Brzy bude 23. dubna. V tentýž den roku 1616 zemřeli Cervantes a Shakespeare, a jak jsem zjistil, UNESCO jej vyhlásilo Světovým dnem knihy a autorského práva.
Takové zjištění se mi pro náš sloupek nesmírně hodí, neboť jsem zrovna dostal i výhružný dopis – vlastně mail – od jistého rodinného podniku v Bělehradě (dále jen JRPvB), který s autorskými právy kšeftuje. Donedávna jsem totiž kromě překládání občas přeložené knihy vydával, a to se s JRPvB sotva minete. Prý oficiálně mi sdělují, že dlužím na právech za určitý titul, takže mě pasují na piráta a vyhrožují právními kroky.
Zda skutečně dlužím, budu zjišťovat, až mi takovou oficialitu pošlou na papíře s ručním podpisem, ne formou podobnou reklamám na prodloužení údu. Vězte však, že se mi chce nasadit na tomto místě otřepanou frázi, že jde především o princip. A popíšu vám praxi, kterou nakladatelé znají a jiní ne, což je škoda. V době agonie beletristických knih je to obzvlášť zajímavé.
To je tak: spisovatelé mají agenty, kteří se jim starají o autorská práva, a ti mívají po světě smlouvy s podagenty, kteří vyjednávají s okolními nakladateli o vydání. Takovým podagentem je i JRPvB, který výhradně zastupuje různé cizokrajné autory pro středovýchodní Evropu včetně ČR. Existují ovšem i další agentury, které pro ČR zastupují jiné autory, přičemž je pozoruhodné, že všechny jsou mnohem levnější než JRPvB. (A není to tím, že by si JRPvB držel slavnější jména.) Chcete-li tedy vydat někoho, koho má pod palcem JRPvB, musíte buď sklapnout, nebo ho nevydat. Nic nenaděláte s tím, že ho drží zrovna oni.
JRPvB vyžaduje za každý i sebekratší překladový titul nejprve nevratnou zálohu ve výši aspoň tisíce něčeho (dolarů, nebo eur – podle toho, co je právě dražší), teprve potom se s vámi baví dál. Řekněme přitom, že u česky dosud nepublikovaného prozaika lze při snaživé propagaci a dobrých recenzích prodat pět set výtisků. S tím je dnes nutno být spokojen a nedivit se tomu, i když se tomu můžete divit.
Co z toho plyne? Že dvě eura čili téměř 60 korun z (pořizovací!) ceny každého prodaného výtisku, jdou do JRPvB. Nešálí vás zrak ani si nevymýšlím. JRPvB pak něco z toho pošle autorovi nebo jeho dědicům a zbytek si nechá.
Vždyť to je absurdní! Kdo by pak ještě něco vydával? Nejde-li zrovna o nějakého Harryho fotra a pár podobných věcí, je to holé šílenství. Literární překlad je obor nad propadlištěm dějin, zato překladatel se namísto ztrát v překladu ocitá ve vyšších sférách ztrácení – je ztracen an sich, zbytečný. Není co překládat, neboť to nelze vydávat. Leda že nakladatel, který kromě tiskárny, grafika, marže obchodů a dalších položek musí platit JRPvB, ušetří na jediném možném – odrbe překladatele. Zejména toho, který pracuje pořádně čili nespěchá.
Konstatuji, že JRPvB je škůdcem, hrobníkem literatury, střelcem do týla vymírajícího dědictví lidstva zvaného knihy, ničitelem snah o poznání rozmanitosti kultur v době, kdy se tyto kultury nadobro unifikují. Jistě, je nad deset sluncí jasnější, že autorský text je duševním vlastnictvím, s nímž nelze nakládat libovolně. Nějaký systém tu být musí. Avšak anachronická a parazitující praxe JRPvB v době, kdy se vesele stahuje každý film a muzika kdesi ze vzduchu, je mi k něčemu mezi smíchem, pláčem a nasráním. A jelikož jsem právě dostal výhružný dopis, tíhnu k třetímu.
***
Agentura vyžaduje za každý i sebekratší překladový titul nejprve nevratnou zálohu ve výši aspoň tisíce něčeho...
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
