Podle tradiční vědecké klasifikace se dnes žijící tygři dělili do osmi poddruhů. V době, kdy nebyly k dispozici genetické analýzy, se biologové mohli řídit jen vzhledem zvířat, přičemž svou roli hrála i lokalita, kde se vyskytovala.
Rozbor genetického materiálu žijících druhů tygrů ukázal, že ve skutečnosti je rodina těchto kočkovitých šelem o tři poddruhy chudší. Objevila se otázka, jak to vlastně bylo s variantami, které už ze zemského povrchu vymizely. Vědci mohli analyzovat tkáně z těl uchovávaných v muzeích. Hranice mezi poddruhy se dá vymezit díky rychle se měnící mitochondrialní DNA.
Práce vědců z univerzity v Oxfordu a Laboratoří NCI v americkém Fredericku prokázala, že genetická odchylka mezi vyhynulým tygrem kaspickým a jeho sibiřským příbuzným je naprosto zanedbatelná, liší se pouze jedním písmenem genetické informace.
Znamená to, že tygr kaspický vlastně nevyhynul a jeho populaci lze obnovit přísunem čerstvé krve ze Sibiře. Pokud o to ovšem místní lidé budou stát. Od sedmdesátých let se nazírání lidí na tyto velké šelmy příliš nezměnilo. Vědci proto chtějí šelmy vysazovat jen do neobydlených oblastí.
