Největší výstavu děl Paula Gauguina (1848–1903) za posledních padesát let nabízí londýnská galerie Tate Modern. Instalace nabízí nejen kolem sto padesáti originálů zapůjčených z nejrůznějších světových sbírek, ale také rozsáhlý exkurz dokumentující vztah Evropy k exotickým ostrovům. Navíc je zde mimořádná příležitost vidět i dřevěné plastiky, které Gauguin vytvořil na Tahiti, nebo malířovy osobní předměty.
Expozice, otevřená v Londýně do 16. ledna, je nazvána Gauguin: tvůrce mýtů. Malíř je tentokrát představen v komplexní podobě. Tate Modern vystavuje vedle notoricky známých pláten typu Žlutý Kristus, Rusalka či série autoportrétů i řadu méně známých studií a raných děl (Postavy v zahradě, Spící chlapec…). Zastoupeny jsou krajiny, zátiší, postavy, portréty, kromě olejů a akvarelů jsou tu černobílé i kolorované dřevořezy či dřevěné plastické reliéfy. K vidění je také deník umělce, který vyšel knižně pod názvem Noa Noa, skicář, malířské náčiní.
Vystavená díla vznikala v Paříži, Bretani, Rouenu, vzpomenuta je Gauguinova účast na sedmé výstavě impresionistů v roce 1882, ale zaznamenán je i neúspěch Gauguinovy výstavy v Kodani o tři roky později. Snaha kurátorů představit nemalý rozsah díla vytvořeného umělcem, který začal malovat až ve svých třiceti, přičemž zemřel už v 54 letech, nevyšla naprázdno. Díla jsou vybrána tak, aby odrážela nejen umělecké styly, s nimiž Gauguin zápasil, ale také etapy jeho života. Ty navíc dokreslují fotografie, rodokmen, dokumenty a výňatky z dobového tisku. Z písemností ještě lépe než z obrazů lze vyčíst jeho rozervanost a nestálost, hledání sebe sama v době, kdy se živil jako námořník nebo burzovní spekulant. Opomenuty nejsou ani jeho rvačky, syfilis, zklamání při hledání ztraceného ráje, které skončilo jeho okradením javánskou milenkou Annah.
V instalaci sice převládají známé a často publikované Tahiťanky i další „ostrovní“ témata, bez nichž by nebyl Gauguin Gauguinem, expozice je však řešena tak, že návštěvník má dojem velmi uceleného pohledu na malířovu tvorbu. Je přínosné, že umělec zde nefiguruje jen jako autor obrazů polonahých domorodek v barevných tunikách, ale jako umělec mnoha podob. Výstavu je dobré projít alespoň dvakrát, aby před očima návštěvníka plasticky vyvstal obraz umělcova bouřlivého vývoje ze samouka v respektovanou osobnost moderního malířství. Gauguin objevil pro evropské moderní malířství sílu bretaňského folklóru i svět tropických ostrovů. Od impresionistických začátků se dopracoval k celistvým plochám s výraznými liniemi a exotickou barevností.
Přestože návštěvnost je i tentokrát velmi vysoká, nestojí se na Gauguina několikahodinové fronty, jak tomu bylo při stejně velkolepé výstavě Vincenta van Gogha v Londýně na počátku letošního roku. Gauguinovská expozice ani nepokračuje v další analýze vztahu Gauguina a van Gogha, jak tomu bylo na zmíněné van Goghově výstavě či už předtím na podnětné velké expozici obou malířů v Amsterdamu roku 2002. Tuto analýzu mohou někteří návštěvníci postrádat, protože v obecném povědomí jsou tito dva umělci často vnímáni jako spojené nádoby. Cesta za van Goghem do Arbes roku 1888, kdy oba prožili velmi dramatické společné tvůrčí období, se samozřejmě nedala pominout, ale je zde připomenuta jen jako součást vývoje Gauguinovy tvorby. Gauguin je tedy v Tate Modern tentokrát především jen „sám za sebe“.
O autorovi| BLANKA FRAJEROVÁ, Autorka je výtvarná publicistka
