„V dávných dobách plnilo svou roli, protože vyhoštění neměli kam jít. Navíc trpěla jejich rodina, která jejich vinou žila v hanbě. Dnes už je to mnohem problematičtější,“ řekli nedávno agentuře AP Steve Herbert a Katherine Beckettová, autoři sociologické studie o vyhošťování.
V dobách kolonialismu se pak z vyhošťování stala oblíbená praxe, díky níž se režim zbavoval nejen kriminálníků, ale i nepohodlných lidí. Ve Spojených státech mají zřejmě největší zkušenost s vyhošťováním státy na jihu, kde vládli otrokáři. Běžně se tam stávalo, že byli z komunity vyloučeni ti, kteří uzavřeli manželství s člověkem černé pleti nebo s indiánem.
Vypovězení prohlubuje trauma Amerika dnes hodně debatuje o tom, jestli vyhoštění přece jen nějak neošetřit zákonem, protože prakticky nic neřeší. Naopak, množí se případy lidí, kteří po vyhoštění spáchají tentýž nebo jiný zločin na území jiného města. Sociologové jako Herbert a Beckettová dokazují, že je na vině právě „vypovězení, které v nich prohlubuje trauma“.
Americká ústava vykazování nezakazuje, tedy pokud splňuje sice vágní, ale přece jen stanovené regule. Problematikou se před jedenácti lety zabýval i Nejvyšší soud v případu Hamm versus stát Mississippi, a přestože konstatoval, že jde o „zastaralou formu trestu“, uznal, že neodporuje zákonům. Komunity bezdomovců v okrajových částech měst jsou tak dnes plné například sexuálních delikventů, kteří nemusejí být nutně vyhoštěni, ale kterým může soud zakázat bydlet v rezidenčních čtvrtích, ve kterých jsou školy, dětská hřiště atp.
Nedávný krok Francie, která vyhostila tisíce Romů na Balkán, odkud přišli, představuje jinou formu vyhoštění, tzv. deportaci, jejímž terčem jsou už z definice ilegální přistěhovalci. Od loňského července bylo v zemi zrušeno 128 romských tábořišť. Část Romů se vrátila na Balkán dobrovolně, zbytek Francouzi vyhostili ve zvláštních letech, přičemž všem deportovaným vypláceli od 100 do 300 eur. Co se francouzských Romů týče, pro ty dál platí, že by jim radnice coby kočovníkům měly vyhrazovat místo k táboření.
