Ve věku devadesáti let zemřel včera po kratší nemoci v boskovické nemocnici spisovatel, překladatel a dramatik Ludvík Kundera. Ludvík Kundera říkával, že ho v dobré kondici udržovala návštěva sauny, která mu pomohla překonávat i těžká životní období. Řekla bych, že víc než sauna ho zachraňovala jeho činorodá letora a pracovitost. Byl typem člověka, který se těšil na druhý den, na to, co všechno stihne. Sauny se nakonec musel vzdát, a přesto zůstával svěží a sledoval, co se děje a hlavně, co se píše. Ještě letos na jaře mi poslal rozhořčený dopis, v němž si stěžoval, že se v Lidových novinách píše Kundera bez křestního jména, čímž vznikají nemilé záměny.
Vzpomínám na to zvlášť příjemné odpoledne před třemi lety v Kunštátu, kdy jsme seděli v jeho pracovně, jejíž okna vedla na náměstí. Čekal na mě ve vratech a já přijela dychtivá vyprávění o Brechtovi a slavné éře Mahenovy činohry v Brně, jíž byl spolutvůrce. Vyprávět uměl báječně a ještě mě překvapil svými drobnými výtvarnými díly - kolážemi, které postupně snášel z různých koutů. Byly půvabné a originální.
Kreslil už jako dítě, dokonce navrhnul emblémy na šálky a talířky do důstojnické jídelny litoměřické posádky, kam byl jeho otec, důstojník z povolání, převelen za první republiky. Zvolil kališní věž na náměstí a „zakázka“ , jak říkal, se kupodivu realizovala. Ze servisu mu zbyl jen jeden porcelánový hrnek, který prý byl jeho nejsurrealističtějším objektem, což mohu potvrdit.
Kundera svou výtvarnou kariéru nepřeceňoval a říkal, že si ho jako výtvarníka vymysleli jeho slovenští kamarádi. Sám sebe označoval za amatéra a koláže, kterým se rád věnoval, za zábavnou a dobrodružnou relaxaci. Nicméně zakládal surrealistickou skupinu Ra a mezi jeho kamarády patřil Josef Istler, Bohdan Lacina, Václav Tikal nebo Václav Zykmund. „Se Zdeňkem Lorencem jsme byli básníci mezi malíři a to mi nedalo, abych něco taky sám nezkusil. Dělal jsem třeba péefka, a tak jsem byl výtvarníkem mezi Vánocemi a Hromnicemi,“ říkal s nadsázkou. K němčině, z níž celý život překládal, ho přivedla „časná četba německých knih“. Začal studovat v Praze na Karlově univerzitě, posléze pokračoval na Masarykově univerzitě v Brně a chtěl být učitelem němčiny a češtiny na nějakém venkovském gymnáziu. Záhy do jeho záměru vstoupily dějiny - nejdřív to bylo uzavření vysokých škol a pak totální nasazení v Berlíně. Z Berlína se vrátil v roce 1944 se záškrtem, k němuž se přidružily i další komplikace. Ze všeho se vyléčil a vrátil se ke studiím, která v roce 1946 dokončil. Rázem byl na volné noze a snažil se různě uživit, redigoval potom měsíčník pro veškerá umění Blok, psal do Rovnosti a Hosta do domu. Na Brechtových zkouškách Kunderova spolupráce s Mahenovou činohrou se datuje od roku 1959. Tenkrát za ním přišli „tři novopečené hlavy divadla“ - Miloš Hynšt, Evžen Sokolovský a Bořivoj Srba. Kundera o tom všem velice poutavě píše ve svých dvoudílných pamětech Různá řečiště. Jeho divadelní éře však předcházelo dvouměsíční stipendium v Německu v polovině padesátých let. V Berlíně tenkrát zhlédl celý repertoár Brechtova Berliner Ensemble a chodil na zkoušky jeho Kavkazského křídového kruhu.
„Brechta jsem brzo poznal osobně, byl na rozdíl od jiných režisérů rád, když mu někdo na zkoušce seděl. Ale také dokázal lidi vyhodit,“ popisoval první setkání s dramatikem. Brechta evidentně Kundera zajímal, protože od něj získal výhradní autorská práva na překlady jeho her společně s Rudolfem Vápeníkem, který překládal prózu. Tenkrát měl ale z her přeloženého jen Arthura Uie. Prý Brecht nikdy nekupoval naslepo a na oba pány si vzal důkladné reference. V normalizaci, kdy Kundera nemohl publikovat a stal se režimu nepohodlnou osobou, pak komunisté vymýšleli kdeco, aby jej o toto privilegium připravili.
„Naše agentury a příslušné orgány se pochopitelně snažily nás copyrightu zbavit. Vyslali do Berlína za Brechtovou dcerou Barbarou dva činitele a navrhovali jí, aby nás hodila přes palubu. Od očitého svědka vím, že Barbara řekla nekompromisní ne a dodala: Ti pánové jsou snad nějací zločinci nebo co? Zakončila to jednoznačným výrokem - táta dobře věděl, co dělá.“ Ludvík Kundera nikdy nedal na Brechta dopustit, rozčiloval ho jednostranný pohled. Podle něj nebylo nikoho, kdo by tak rozboural běžné drama a s tak rozmanitou poezií. Uznával sice, že podlehl iluzi marxismu, ale rád zdůrazňoval, že Brecht nikdy v komunistické straně nebyl. Kundera byl přesvědčený, že Brechta brzo znovuobjeví nová generace divadelníků. Pokud jde o slavné zahraniční autory, s nimiž se stýkal, nebyl to jen Brecht, ještě krátce po válce potkal v Paříži zakladatele dadaismu Hanse Arpa, jehož sbírku Černé býlí přeložil už v roce 1944.
V Mahence se Kundera představil nejenom jako překladatel Brechta, Buchnera či Weisse, ale také jako autor. Jeho prvotinou se v roce 1961 stalo Totální kuropění, kde zpracoval své zážitky z berlínské nemocnice, kde bezmocný ležel se zánětem srdečního svalu. Každou noc byl nálet a v nemocnici pracovaly jen ženy. Inscenace, kterou režíroval Evžen Sokolovský, měla velký úspěch. Výborně sedly i songy, které napsal Jan Novák a zpívala Vlasta Fialová. Následovaly další hry - Nežert, Korzár a Zvědavost.
V divadle pak Kundera zaujal místo dramaturga, ale odešel po vyhazovu svých spolupracovníků v roce 1970, kdy, jak píše, mu „začaly svízelné časy“. Překládal pod krycím jménem a jednu dobu ho prý krylo tolik „pokrývačů“, že se v tom ani nevyznal. Jako dramaturg pracoval v utajení, ať už to bylo ve zlínském divadle nebo v brněnské Huse na provázku. V milované sauně, kam s ním chodili například Petr Oslzlý či Petr Scherhaufer, se údajně zrodila celá inscenace hry Labyrint světa a ráj srdce a pak i neméně slavná provázkovská opera o Josefovi Fouchém Chameleon.
V posledních letech byl Ludvík Kundera ověnčen řadou cen, Břetislav Rychlík o něm natočil dokument a nakladatelství Atlantis pravidelně vydávalo jeho dramata a básnické sbírky, například Mrznoucí mrholení z let 1969-80, Meandry (1945-69), Onde (2000-2008), ale i výbor z próz a zmíněné paměti. Obdržel i cenu od prezidenta Klause, což vtipně komentoval, nejvíc ho prý potěšilo, že si ho pan prezident neplete s bratrancem Milanem. Celá kauza s jeho obviněním ze spolupráce s StB ho značně otravovala. S Ludvíkem Kunderou zmizela nenávratně i část invenčních šedesátých let tak, jak se odrazily v brněnském kulturním životě. Neboť byl a zůstává jedním z jeho hybatelů.
***
BIOGRAFIE Ludvík Kundera Ludvík Kundera (22. března 1920 -17. srpna 2010) byl český básník, dramatik, překladatel a literární historik. Jeho tvorba byla spjatá hlavně se surrealismem. V roce 1945 se stal jedním ze zakladatelů postsurrealistické skupiny Ra, svou básnickou prvotinu Konstantina vydal v roce 1946. V letech 1968 až 1970 působil jako dramaturg brněnského Mahenova divadla, pro stejnou scénu psal i hry. Za normalizace překládal pod pseudonymem německou poezii, do češtiny například převedl dílo Bertolta Brechta. V roce 2007 mu Václav Klaus udělil státní vyznamenání za zásluhy, loni získal prestižní Cenu Jaroslava Seiferta.
