Určitě znáte situaci, kdy máte sice na semaforu zelenou, ale nehnete se, protože řidička stojící na světlech jako první je zrovna zabraná do telefonního hovoru. Probírá zřejmě věc, která nesnesla odkladu – například jak se dnes celý den měla. A když na ni nějaký necitlivý hulvát konečně zatroubí, aby si povšimla, že blokuje dopravu, její vůz se dá do pohybu trhaně, jako když se zvedá z lavičky milovník krabicového vína – dáma se pokouší ovládat volant i řadicí páku jedinou volnou rukou. Nakonec to však vyjde nastejno, jako kdyby nikdo nezatroubil, protože se dají do pohybu jen první tři auta. Řidič toho čtvrtého totiž hledí na displej mobilu, kam mu přišla zpráva, „Co delas, chlape?“, z níž vycítil naléhavost okamžiku: Tazatel se přeci zajímá o to, co dělá právě teď, ne co bude dělat za půl hodiny, až zaparkuje. A tedy mu promptně odepisuje: „Sorry. Ridim auto. Nemuzu psat. Co se deje, chlape?“ O několik ulic dál vás zase upoutá vůz, který se pohybuje rychlostí přibližně dvacet kilometrů v hodině, ale nelze jej předjet, neboť co chvíli nečekaně přejede půlící čáru a zamíří do protisměru. Jeho řidič totiž začal obědvat pikantní křidélka, která si zakoupil v nedalekém drive-inu. Celých 70 % pozornosti nyní věnuje důkladnému obrání každé kostičky. Zároveň by měl velmi nerad volant stejně upatlaný od kuřete jako dlaně a prsty, a tak řídí předloktími. Řadicí páky se nedotýká vůbec. Vzpomněl si však, že ve schránce na místě spolujezdce má nějaké kapesníčky, a tak se nyní jal ovládat vůz pouze předloktím levé paže, zatímco špičkou malíčku pravé ruky, aby neomatlal dvířka, se pokouší otevřít schránku před sousedním sedadlem a nahmatat balení kapesníčků.
A do toho mu zazvoní mobil.
Bohužel se zdá, že čím dál víc řidičů došlo k závěru, že věnovat se při řízení pouze řízení je ztráta času. A právě kvůli takovým řidičům a jejich riskantní jízdě se musím víc soustředit na řízení a ne na to, co mám v autě nejradši: poslouchání knih. Líbí se mi atmosféra uzavřeného, od světa odděleného prostoru automobilu, který vyplňuje něčí hlas a čte. Možná je to nějaká potřeba regresu do dětství, do toho pocitu bezpečí s blízkým dospělým, který vám před spaním nahlas předčítá. Možná je to pocit, že věnovat se při řízení pouze řízení je ztráta času.
Každopádně poslech v autě má ještě vizuální stránku, člověk sleduje pohyby krajiny, kterou projíždí. A je zajímavé, jak silně si to, co viděl, spojí s tím, co slyšel. A tak mám román Daniela Keyese Růže pro Algernonpřirostlý k dálnici z Prahy do Ústí nad Labem. Cestou do Ústí se lehce dementní hlavní hrdina měnil v génia. Cestou zpátky do Prahy opět dementněl. Někdo mi poslal Solaris od Stanisłava Lema namluvený Richardem Honzovičem v polovině devadesátých let. Ten jsem poslouchal cestou do práce a zpátky. A pravidelně se mi těsně před naším domem zatraceně nechtělo zaparkovat a opustit vůz, uprostřed takhle zajímavého čtení, a tak jsem podnikl několik okružních cest po okolí Prahy 6, kde bydlím. Fantastické podoby obřího superinteligentního oceánu na planetě Solaris – všechny ty mimoidy a symetriády – mám tak spojené s podobami obcí Horoměřice, Nebušice, Černý Vůl a Lysolaje. A také s účty u benzinových pump, takže jsem si od té doby začal pouštět oddechovější literaturu: zrovna jedu Výlety pana Broučka. Napadá mě, že ten by té potřebě jíst, telefonovat nebo poslouchat příběhy z fiktivních planet, ale hlavně nežít v nudném přítomném okamžiku docela rozuměl. ?
O autorovi| Ondřej Formánek, redaktor Pátku ondrej.formanek@lidovky.cz
