Lejsek černohlavý i bělokrký jsou, i když tomu jejich jména nenasvědčují, ptáci, které si laik snadno splete. Jsou menší než vrabec, patří ale mezi stěhovavé ptáky a na zimu odlétají z Čech do Afriky. Jejich areál rozšíření pokrývá velkou část Evropy.
Zaměnitelní tito ptáci nejsou jenom pro ornitologické nezasvěcence. Druhy jsou si natolik blízké, že se mohou spářit a mít spolu potomstvo. Biologové se dlouho domnívali, že hybridi jsou běžní, protože pozorovali poměrně dost smíšených párů.
Ale nyní už odborníci vědí, že to není tak úplně pravda: lejsci totiž nejsou vzorem partnerské věrnosti. „Zlom přinesly až před několika lety techniky molekulární genetiky,“ říká biolog Stanislav Bureš z Univerzity Palackého v Olomouci.
Právě mezinárodní vědeckých tým, kterého je český ornitolog součástí, se podílel na „skandálních odhaleních“ ze života lejsků. Kromě Stanislava Bureše se na práci podílí ještě amatérský ornitolog Miroslav Král z Dlouhé Loučky na Uničovsku. V roce 2001 zveřejnila skupina ve špičkovém vědeckém časopise Nature studii, která vysvětluje výhody smíšených párů. A to i přesto, že hybridi obou druhů nemají vůbec na růžích ustláno. Všechny takto narozené samice jsou totiž neplodné. „Samice se může zadat samci jiného druhu, protože ho využívá jako opatrovatele“, říká Stanislav Bureš. Sama se přitom postará, aby zlepšila nepříliš nadějné vyhlídky svého potomstva. „Dokáže změnit poměr potomstva tak, aby se rodilo více samců, kteří nejsou na rozdíl od samic zcela neplodní. V nestřežených okamžicích se také páří se samci svého druhu.“ I na objevu těchto „zkratek“ měl lví zásluhu tým s českou účastí.
Zatím posledním profesním úspěchem skupiny je publikace v dalším špičkovém periodiku, časopise Science. Nová studie, jejíž hlavní autorkou je Anna Qvarnströmová z univerzity ve švédské Uppsale, vysvětluje, jak lejsci rozpoznávají partnera svého druhu.
V sexuálním výběru překvapivě nehraje hlavní roli „vtištění“ (imprinting). Tento termín razil etolog Konrad Lorenz a obdržel za něj Nobelovu cenu. Podle něj může mít i krátká zkušenost dlouhodobý vliv na vývoj mláděte, pokud je mu vystaveno ve správném věku. Lorenzovi se tímto způsobem podařilo naučit mláďata hus, že je jejich rodičem. U lejsků by ovšem nepochodil. Ornitologové analyzovali dlouhodobé údaje o hnízdění lejsků a experimentálně vyměňovali mláďata mezi druhy. Zjistili, že samičky vylíhlé v cizím hnízdě, které vyrůstaly s otčímem cizího druhu, si v dospělosti přesto vybraly partnera svého druhu.
Příčina u lejsků leží s největší pravděpodobností v genech. Konkrétně jenom samičích genech. „Nositelem informace volby partnera po genetickém otci je Z chromozom, přenášený
pouze na dceru.“ uvedl Bureš. U ptáků totiž mají na rozdíl od savců dva různé pohlavní chromozomy (jsou tzv. heterogametické) samice, nikoliv samci.
Stanislav Bureš je vůbec prvním výzkumníkem z olomoucké univerzity, který se dostal na stránky prestižního časopisu Science. Ornitolog spolupracoval s genetiky ornitology, statistiky, molekulárními biology či odborníky na modelování. Zveřejnění studie je výsledkem zhruba pětileté práce.
