Vžijeme-li se do uvažování rakouského voliče, zatrénujeme si i na domácí poměry
Co Rakušan, to fašoun. Takový dojem evokují po rakouských volbách novinové titulky skloňující slovo ultrapravice. Je to klišé, které má s realitou společného asi tolik, jako že co Rakušan, to Fritzl. Kdyby se čtenář novin obtěžoval a našel si volební výsledky z října 1999, asi by se divil – od těch nynějších se v zásadě neliší. Ano, i před devíti lety posílili populisté a Zelení, zatímco státotvorné strany sklidily řádný výprask.
Tuto neděli byl onen výprask ještě citelnější, ale důvod zůstává stejný. Máme-li posuny rakouských voličů nějak shrnout a zobecnit, více než s nálepkou fašounů uspějeme třeba s tímto: voliči se pomstili za velké koalice parcelující stát a právě díky tomu teď shrábly protisystémové strany na čtyřicet procent hlasů.
Není snadné být rakouským voličem, ale zkusíme-li se vžít do jeho uvažování, zatrénujeme si i na domácí poměry. Jak prolomit bludný kruh? S touhle zásadní otázkou se totiž můžeme setkat ve Vídni i v Praze.
Ven z bludného kruhu Češi už dvanáct let žijí v bludném kruhu „stojedničkových koalic“. Jen jednou ho prolomila koalice velká v podobě opoziční smlouvy a následoval volební výprask z roku 2002, který si ODS pamatuje dodnes. Jak velký výprask by následoval, kdyby to zkusili zopakovat třeba Bém s Paroubkem? Těžko být prognostikem, ale leccos napovídá právě pohled do čerstvě povolebního Rakouska, které takové opakování vytrestalo.
Rakušané strávili dlouhá léta v bludném kruhu velkých koalic.
Žili v něm od roku 1986 tak dlouho, až začala nebezpečně posilovat strana, jež vydělávala především na populistickém odporu vůči němu, vůči proporční demokracii, jak se říkalo nepěkné praxi, kdy si dvě velké strany rozparcelovaly stát. Sociální partnerství.
Zní to pěkně, bohulibě, konsenzuálně – komu se to nelíbí, musí být přímo nelida.
Jenže pod rouškou sociálního partnerství se skrývala praxe, kdy dvě velké strany, konzervativci a socialisté, ovládaly nejenom kabinet, ale i správní rady státních firem a hlavně odbory.
Jak fungoval systém „proporc“?
Asi takhle. Případný reformní návrh jakéhokoliv politika byl ohlazen nejprve v sekretariátech obou stran, poté při vyjednávání ve velké koalici a na závěr ještě v socialistických i lidoveckých odborech. Nelíbí se vám to? Pak se přikloňte k těm, kteří systém „proporc“ odmítají, k protisystémovým stranám, tedy ke Svobodným Jörga Haidera nebo k Zeleným. Výsledek? Kdo chtěl proti „proporci“ vystupovat, chtě nechtě byl spojován s xenofobním či zeleným radikalismem. Ten kruh byl skutečně bludný. Čím více se smršťovalo společné voličské skóre rakouských konzervativců a socialistů, tím více posiloval Jörg Haider, tím více se pak velká koalice semkávala kolem vlastní existence jako kolem údajně jediné brzdy Haiderova vládnutí, a proto jí tím více ubývalo hlasů.
Když tento model po volebním výprasku před devíti lety porušil kancléř Wolfgang Schüssel, strhla se mela. Jak mohou konzervativní lidovci sestavit vládu se Svobodnými, třebas bez Haidera? Státy Evropské unie (včetně teprve kandidátského Česka) vyhlásily proti Vídni diplomatické sankce, ale Schüssel prorazil. Dotáhl do konce racionální úvahu, že chce-li prorazit bludný kruh opírající se o samotný systém, musí mít protisystémového spojence – byť by to měli být Svobodní.
Schüssel uspěl, haiderovci se pod jeho vládou rozhádali, zatímco Rakousko se stalo reformní zemí – reformovalo zdravotnictví, důchodový systém, privatizovalo (VOEST Alpine, Telecom Austria), obnovilo školné na univerzitách (zrovna teď populisticky odbourané). Rakousko, s nezaměstnaností na polovině německé úrovně, začalo přitahovat Němce, zejména z východních spolkových zemí, kteří vytvořili třetí nejsilnější cizineckou komunitu. Rakousko poprvé ve své historii předstihlo v ekonomice a inovacích Německo a stalo se pro ně vzorem!
Toto vše rakouský volič chápal, ba z toho většinou profitoval. Chápal, že se mu otevřela férovější hra umožňující střídání jasně vyhraněných vlád – konzervativců se Svobodnými a socialistů se Zelenými. Chápal, že se mu otevřela šance k odbourání systému „proporc“.
Týž rakouský volič ovšem už nechápal, proč se po skoro sedmi letech Schüsselova vládnutí vrátila velká koalice. Že tak sám v roce 2006 rozdal karty? Že to tak bylo nejpohodlnější? To přece není jeho starost, ani to, že strany ve velké koalici vypadají jako jednovaječná dvojčata, že působí ideově vyprázdněně. Proto teď volič udělil státotvorným stranám největší výprask v historii.
Obnoví Rakousko velkou koalici? Matematicky by to šlo snadno, ale nechoďte s matematikou na voličovu trpělivost.
***
Jak velký výprask by následoval, kdyby velkou koalici zkusili zopakovat třeba Bém s Paroubkem? Leccos napovídá právě pohled do čerstvě povolebního Rakouska, které takové opakování vytrestalo.
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz
