* LN Česky zatím vyšel jen váš román Rodová znamení. Je pro vaši tvorbu charakteristický?
Napsala jsem už řadu knih, takže těžko říci... Nicméně Rodová znamení jsou, myslím, v lecčem podobná jiné mé knize, která se jmenuje Otisk anděla, v níž se rovněž výrazně prolíná historie se soukromým životem. Nerada bych se pouštěla do analýzy vlastních děl, ale mnoho lidí o mých knihách říká, že se v nich opakuje téma mateřství, exilu, identity a jazyka.
* LN Co všechno znamená to, že Rodová znamení jsou vyprávěna z pohledu šestiletých dětí – je to příběh o ztrátě nevinnosti, nebo třeba i poukaz na to, že se náš svět infantilizuje?
Ne, s infantilizací to nemá nic společného. Často vyprávím z pohledu dítěte, protože mě to zkrátka zajímá a také proto, že mnoho knih je psáno z pohledu lidí, kteří netráví tolik času s dětmi jako ženy, a tak neví, jaký jejich svět vlastně je. Po vydání knihy mi lidé říkali, že jim moji vypravěči připomínají jejich děti. Děti nejsou vůbec hloupé a zabývají se důležitými věcmi, což lze za jistý proces ztráty nevinnosti považovat. To, jak si začínají uvědomovat, že náleží k určitému národu, náboženství, skupině lidí.
* LN V pramenech k vašemu románu se objevuje rovněž český film Der Lebensborn – Pramen života. Zaujal vás pouze proto, že zpracovává stejnou dějinnou událost jako vy v Rodových znameních?
Utkvěla mi z něj především scéna, neuvěřitelná scéna, kde je záběr na snad dvě stovky ležících kojenců, kteří sebou cukají, a to je opravdu otřesný pohled, vypadá to jako drůbeží farma. Nikdy jsem neviděla nic tak děsivého.
* LN Na jednu stranu se může zdát, že obyčejní lidé se historií dnes nezabývají, na druhou stranu se k ní spisovatelé často vrací proto, že je plná dramatických příběhů. Myslíte, že je nebezpečné ztrácet historickou paměť?
Záleží na tom, k čemu paměť slouží. Když vám rodiče neustále připomínají nějaké hrůzné kriminální činy, aby vás tak vedli k opatrnosti, může to mít nakonec negativní důsledky. Když ale používáte historickou paměť k tomu, abyste neopakoval stejné chyby jako vaši předkové, pak je to něco úplně jiného, takže se nedá jednoznačně říci, jestli je paměť dobrá, či špatná. A taky si nemyslím, že historie je pro autory zajímavá tím, že v ní můžeme najít spousty příběhů. Historie je přece něco, v čem hledáme kořeny své osobnosti. Nežijeme v Číně 14. století, že? A důležitý je zde pak také vztah mezi veřejným a privátním životem – Hitler i Stalin také byli šestiletými dětmi, měli své zážitky, spolužáky... Šest let je mimochodem velmi zajímavý věk, protože už vnímáte mnoho věcí kolem sebe, ale ještě si to všechno nedokážete vysvětlit, a tak reagujete emotivně, v tomhle období se utváří naše vnímání světa.
* LN Píšete anglicky i francouzsky a pak knihu také překládáte do druhého jazyka. Je pro vás mezi nimi nějaký rozdíl?
Po těch dlouhých letech už velký rozdíl mezi těmito dvěma jazyky necítím, i když samozřejmě angličtina je mým mateřským jazykem, který je uložený v jiné části mozku než ten přijatý. Takže teď se při psaní románu řídím tím, jakým jazykem začnou „mluvit“ mé postavy, a pak knihu přeložím do druhého jazyka.
* LN Baví vás překládat své knihy?
Ne. Je to velmi únavné. Když píšete, využíváte imaginaci, jste svobodný a zažíváte nádherné tvůrčí okamžiky, zatímco překládání jde pomalu a je úmorné, pořád musíte hledat přesné výrazy.
* LN A je to pak tatáž kniha?
Myslím, že ano, ale až na samém konci. Při překládání totiž odstraňuji z originálu všechny nedostatky... tedy, doufám, že alespoň některé. Nikdy nevydávám originál dřív, než je hotový překlad.
* LN Cítíte se tedy být součástí anglicky psané, nebo francouzské literatury?
Ani jedno, cítím sounáležitost s autory, kteří překračují hranice, kteří opustili svou zemi a usadili se někde jinde. Jako třeba Beckett nebo Kundera, i když jeho tvorba zrovna mému srdci blízká není. A pak se cítím spojena s autory, jejichž knihy mám ráda – ať už to jsou spisovatelé ze Skandinávie, Japonska či Jižní Ameriky...
* LN Jedním z vašich učitelů byl Roland Barthes, vaším manželem je Tzvetan Todorov. Mají vaše romány nějaký teoretický základ?
Ne, nikdy mě literární teorie příliš nezajímala. S Rolandem Barthesem jsem se v posledních letech jeho života často setkávala, ale probírali jsme zajímavější témata, než je literární teorie. Naučila jsem se toho od něj hodně, spíše ale o tom, jak se lidé vyjadřují, jaká klišé používají. První knihu jsem napsala až poté, co zemřel, protože mě v tomto směru přítomnost jeho výrazné osobnosti do značné míry omezovala; šlo to až potom. On také chtěl psát romány, ale nikdy to nedokázal. Věděl toho o nich příliš mnoho. Je hloupé psát román tak, že neustále myslíte na jeho strukturu, to je pak handicap. Je to jako rozdíl mezi sněním a analyzováním snů.
* LN Narodila jste se v Kanadě, žila jste v USA, dnes bydlíte v Paříži. Vidíte velké rozdíly mezi současnou Amerikou a Evropou?
Myslím, že Amerika a Evropa si jsou podobné více než třeba Amerika a Afrika, protože zde působí silný americký vliv, je to západní svět. Žiji v Evropě, protože se mi líbí, že když bydlíte ve Francii, tak si neustále uvědomujete, že okolo vás jsou další země a další jazyky. Ve Spojených státech ale můžete jet pět tisíc mil a lidé budou pořád jíst tytéž hamburgery a dívat se na tutéž televizní show, takže mohou nabýt dojmu, že jsou na světě jediní.
* LN A převládá tento pocit i v Kanadě?
Já už tam sice dlouho nežiji, ale myslím, že Kanada je v mnohém Spojeným státům podobná, ovšem není tolik arogantní, je třeba více tolerantní ke kulturním rozdílům.
* LN Dříve jste se výrazně zabývala feminismem. Jaký je k němu váš vztah dnes?
Pořád se považuju za feministku a tak to zůstane, dokud na světě bude prostituce, pornoprůmysl a sexuální harašení.
* LN Takže emancipace stále není dovršena, muži a ženy nemají ještě pořád stejné šance?
Možná v zemích, jako je Island... Ale jinde nás čeká ještě dlouhá cesta. Je samozřejmě důležité si také uvědomit, že děti vychovávají ženy, často pouze ony, jelikož jejich otcové jsou pořád v práci.
* LN Ve vašem románu Dolce agonia je vypravěčem Bůh. Jaké to bylo vžít se do jeho pozice?
Bylo to velmi zábavné. Jinak je to ale je kniha značně tragická, protože jde o příběh dvanácti lidí večeřících u jednoho stolu a já se probírám jejich myslí, jejich vzpomínkami a kořeny. A Bůh je tam proto, aby na konci každé kapitoly řekl, jak ten který umře.
***
Nancy Hustonová (1953) Anglofonní Kanaďanka s irskými kořeny vyrůstala ve Spojených státech amerických, od roku 1973 žije v Paříži, kde studovala u Rolanda Barthese. S manželem Tzvetanem Todorovem má dvě děti. Debutovala románem Goldbergovské variace v roce 1981, od té doby publikovala tři desítky knih. Česky vyšel letos v nakladatelství Odeon román Rodová znamení (2006). Do Prahy nyní přicestovala na pozvání Francouzského institutu.
