„Nějaké pozitivum působení HZDS nevidím,“ hodnotí dosavadní činnost Mečiarova seskupení bratislavský politolog Grigorij Mesežnikov. Strana, která vznikla z platformy polistopadového uskupení Veřejnost proti násilí, obdoby českého Občanského fóra, vsadila v devadesátých letech na národní otázku a na kritiku šokové terapie při přechodu z plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství. To ji spolu s vysokou osobní oblibou jejího lídra Mečiara drželo v čele žebříčku popularity.
Ačkoliv Mečiar je svými příznivci označován za „otce vlasti“, v době vzniku samostatného Slovenska, u jehož zrodu v roce 1993 po rozdělení československé federace HZDS stálo, byla slovenská veřejnost rozdělená. „Většina obyvatelstva se neztotožňovala se vznikem vlastní státnosti,“ říká politolog. Rozdělení společnosti na příznivce a odpůrce Mečiara jako hlavní ikony dosavadní historie HZDS přetrvalo i v dalším období, jež si vysloužilo přezdívku „doba mečiarismu“. Kvůli porušování principů demokracie se země dostala do mezinárodní izolace, vypadla z první skupiny zemí snažících se o přijetí do EU a NATO a vysloužila si přirovnání k černé díře ve střední Evropě. To se projevilo i v nízkém přílivu zahraničních investic.
Mimoparlamentní strana HZDS v roce 1998 odstavila od moci velká „protimečiarovská koalice“. K podílu na moci se vrátilo až v roce 2006, kdy jednou ze tří stran slovenské vládní koalice bylo HZDS, hlásící se však už plně k myšlence jednotné Evropy. To ale značka HZDS delší dobu ztrácela na lesku a k návratu na výsluní jí nepomohl ani vstup do vlády levicového premiéra Roberta Fica v roce 2006. Naopak. Ficův Směr-SD dokázal odebrat HZDS další voliče, což vyvrcholilo nuceným odchodem Mečiarova seskupení mimo parlament po loňských volbách.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Čechy
