Slova uznání, která včera předseda ODS vyslal za končícím prvním místopředsedou, by nás neměla mást - a nejen proto, že Petr Nečas je málem až chorobně zdvořilý. Celá stranická kariéra odcházejícího prvního místopředsedy Davida Vodrážky byla pravým opakem té Nečasovy. A takhle odlišná pojetí se nevylučují jen v teorii, ale časem by jedno druhé muselo vyloučit i aktivně.
Jediným osobním vkladem Davida Vodrážky do situace, v níž se po kongresu na podzim 2008 ocitl, bylo vcelku sympatické osobní vystupování, sympaticky se ale člověk může chovat všude, k tomu nemusí sedět ve vedení ODS. Od počátku všichni předpokládali, že se tam dostal jako nahodilý vedlejší produkt dobového souboje TopolánekBém. On sám tam celý ten rok a tři čtvrtě stál jako parašutista odkázaný na instrukce ze štábu. A když mu štáb vymyslel, že bude stínovým ministrem životního prostředí, musel z nouze blábolit o jakési kvalitě života. Stal se ztělesněním politiky, do níž se nechodí řešit nějaké objektivní problémy, ale proto, aby skupina, k níž patřím, měla zastoupení v nejužším mocenském kroužku.
Že Vodrážka jen někomu jinému drží místo, začínalo být nesnesitelné, což si asi uvědomoval i on. Včera v kandidátském projevu, který mu psal někdo jiný, si trochu zaimprovizoval - a sklidil posměch v sále. Ani náhodou nechceme Davida Vodrážku srovnávat s Milošem Jakešem, ale k tomu, aby si poprvé v životě popustili uzdu, dohnala oba politiky tatáž potřeba: udělat něco se svou pověstí prosťáčka. A v té chvíli i jejich příznivcům došlo, že už to dál nejde.
