Zkuste si test. Vzpomenete si, kdy jste naposledy četli o kauze nějakého udavače? To není problém. Snad každého napadnou jména Skalník, Kundera, Kanyza či Nohavica. Byli to skutečně udavači? Ano, v tom smyslu, že se ocitli v evidenci, že podávali informace komunistické policii. Udali někoho konkrétního? Způsobili mu něco špatného? To už je individuální. Ale ty kauzy táhnou.
Teď pokročíme. Vzpomenete si, kdy jste naposledy četli o případu nějakého estébáka? To už je potíž. Kauzy spjaté se jmény Dudek, Kafka či Šimák byly spíše ojedinělé a už asi nikomu nic neříkají. Nemůžeteli si vzpomenout na další, nenadávejte hned na média. To není tak, že noviny rajtují po obětech a šanují viníky. Noviny jen odrážejí společenskou poptávku. A co se společenské poptávky týče, lze říci, že bývalí estébáci jsou méně atraktivní než jejich oběti.
Udavači, či alespoň lidé za ně pokládaní, bývají společensky ostrakizováni. Přitom bývali ke spolupráci lámáni tlakem, který si dnes už jen málokdo dovede vůbec představit. A teď přichází ta zásadní otázka: Proč nejsou stejné - co stejné, mnohem větší - ostrakizaci vystaveni i strůjci toho tlaku, lamači charakterů? Z novin se dozvíte, že Joska Skalník donášel StB, a publikovat tu informaci je normální. Je ale stejně normální, že člověk, který ho zlomil, je dnes vysmátý?
Bývalý major StB Čadek podniká s jinými estébáky v realitách. To je běžný obrázek. Proč tihle lidé nemusí chodit kanály? Zákon je na většinu z nich krátký, ale žádný zákon přece nemůže nařídit míru společenské přijatelnosti. Jak to, že tolika lidem nevadí, pronajmou-li si byt od člověka, který lámal jiné?
Čtěte „Případ Skalník...“ na straně 5
