Samotné detenční ústavy problémy se sexuálním násilím nevyřeší. Je nutné mít dostatek kvalitního personálu a registr sexuálních deviantů, říká sexuoložka Růžena Hajnová, která mimo jiné vede speciální oddělení v kuřimské věznici.
* LN Případ sexuální vraždy Jakuba Šimánka opět rozvířil debatu o umístění nebezpečných deviantů do takzvaných detenčních ústavů. Je to pro vás dobrá zpráva?
To je sice po letech dobrá zpráva, na druhou stranu tato zařízení potřebují také kvalitní personál. Jde o velmi náročnou a především zodpovědnou práci. Bojím se, že trend posledních let, kdy značná část odborníků odchází do soukromého sektoru, toto opatření poněkud přibrzdí. Řešením mohou být lepší finanční podmínky.
* LN Vy sama mimo jiné pracujete na unikátním oddělení ochranné sexuologické léčby ve věznici v Kuřimi u Brna. Nahrazujete tím práci detenčních ústavů?
Nikoliv. Detenční ústavy jsou vyšší formou opatření, které má tyto lidi izolovat. Budou do nich umisťováni ti, kteří například odmítají dobrovolně nastoupit léčbu, utíkají z ní a vůbec jsou pro své okolí nebezpeční. Nemusí se přitom jednat pouze o sexuální agresory. Nyní má přednost vždy výkon trestu. Odsouzení musí do ochranné léčby nastupovat až poté. U nás v Brně jsme vycházeli z toho, že se dá s těmito problémy pracovat již ve vězení a využít tento čas na léčbu.
* LN Podle ministra spravedlnosti budou mít detenční ústavy kapacitu dvě stě nemocných lidí. Není to málo?
To ukáže až praxe. O umístění do detenčních ústavů může na základě znaleckých posudků rozhodnout pouze soud. Tito lidé budou do ústavu přicházet postupně. Proto podle mě nyní nehrozí zahlcení.
* LN Jak hodnotíte fakt, že muž obviněný z vraždy Jakuba Šimánka byl i přes vleklé problémy s pohlavním zneužíváním propuštěn z ústavní do ambulantní léčby?
Nechci to hodnotit, protože se to stalo na Slovensku. Obecně se dá říci, že selhala takzvaná ověřovací fáze, která je nesmírně důležitá. Posuzování chování léčeného je v takovém případě velmi komplexní a náročné. Větší problém ale opět spatřuji v tom, že není provázán celý systém péče o tyto jedince. Myslím tím například sociální pracovníky, kteří pomáhají lékaři sledovat pacientovo chování. Opět kvůli odchodům do privátní sféry se rozpadla síť ambulantních pracovišť.
* LN Nepřipadají vám diskuse o zavedení detenčních ústavů a o lepší kontrole sexuálních agresorů zdlouhavé?
Tuto práci dělám již třicet pět let a musím říct, že tyto věci se vyvíjejí opravdu pomalu. Nejde pouze o zmíněné detenční ústavy, ale za základ v současné Evropě považuji také informační systém, registr sexuálních deviantů, který stále neexistuje. My ze zákona nesmíme sdílet informace. Snad se i toto brzy změní.
