JERUZALÉM/PRAHA Už počátky výroby jaderné bomby, o jejíž získání se snažilo vedle USA i nacistické Německo, Japonsko a posléze i Sovětský svaz, jsou plné dramatických příběhů, v nichž se uplácí i vraždí. Ani dnes tomu není jinak, protože jde stále o hodně. Stát, který vlastní jadernou zbraň, se totiž posouvá do jiné, vyšší kategorie zemí. Do kategorie států, s nimiž je prakticky nemožné vést válku. Kdyby izraelská letadla nezničila v roce 1980 irácký jaderný komplex v Ossaraku a Saddám měl v době invaze do Kuvajtu bombu, vyvíjela by se historie asi jinak.
Jeden z velkých špionážních příběhů kolem jaderných zbraní se týká samotného Izraele. Ten sice atomovou bombu vyvinul, nestal se ale signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Vlastnictví jaderných zbraní proto nikdy ani nepotvrdil, ani nevyvrátil. Izraelský jaderný technik Mordechaj Vanunu však v roce 1986 odhalil v rozhovoru pro britský list Sunday Times detaily izraelského jaderného programu, na němž se jako technik v utajované továrně v Negevské poušti podílel. Izraelská tajná služba, která odmítla jeho „mimosoudní exekuci“, tedy vraždu, na něj ihned nasadila špiónku, která ho vylákala do Říma. Odtud byl unesen agenty Mossadu do Izraele a odsouzen na 18 let vězení za velezradu. Po velmi tvrdém věznění, kde většinu času trávil na samotce, byl v roce 2004 propuštěn. Nesmí však vycestovat ze země a je prakticky neustále pod policejním dohledem.
Oproti údajnému izraelskému agentovi Alímu Aštarímu dopadl ještě dobře. Íránec, který měl firmu, jež se specializovala na bezpečnostní a telekomunikační techniku, obchodoval se zeměmi po celém Perském zálivu a dodával své zboží i íránské armádě. Aštarí údajně blíže nespecifikovaná zařízení dodaná jeho izraelskými řídícími důstojníky instaloval do Íránské organizace pro jadernou energii a některých tajných vojenských komplexů. Podle obžaloby dostal za své služby od Mossadu přes padesát tisíc euro, tedy v korunách něco přes milion a čtvrt. „Některé naše vědecké projekty se kvůli tomu nezdařily a v určitých případech byly napáchány závažné a nezvratné škody,“ uvedla íránská kontrarozvědka. Alí Aštarí se u soudního procesu loni v létě u soudu přiznal, omluvil se „íránskému národu“ a požádal o milost. Marně. Byl popraven. Jaká byla skutečnost, to se možná nikdy nikdo nedoví.
Cestu od národního hrdiny k téměř vyvrhelovi a mezinárodnímu psanci prodělal „otec“ pákistánské jaderné bomby, vědec Abdul Kádir Chán. Když se Indii, úhlavnímu nepříteli Pákistánu, podařilo provést v roce 1974 jaderný výbuch, přihlásil se Chán, který do té doby pracoval v Holandsku v závodu na obohacování uranu, do pákistánských služeb. Díky svým kontaktům sehnal na Západě vše potřebné a Pákistánci pak v roce 1998 jadernou bombu úspěšně vyzkoušeli. Chán se v televizi prohlásil za strůjce projektu a stal se hrdinou národa.
Jaderná bomba na prodej Nezůstalo však u toho, podle jedněch zdrojů především Chán, podle jiných pákistánští generálové a vrcholní politici, začal se svými znalostmi obchodovat. Se Severní Koreou vyměnil Pákistán znalosti jaderné technologie za severokorejské rakety, které se staly nosiči pákistánských bomb. Své poznatky prodali Pákistánci i do Libye, Jihoafrické republiky, nebo i Íránu. Dva Chánovi emisaři se měli počátkem září 2001 sejít v Kábulu i s Usámou bin Ládinem a se šéfem Talibanu. Po 11. září Američané rychle zakročili. Chánovi hrozil trest smrti, nakonec však stačila omluva národu v televizi a po ní domácí vězení. Dnes je Chán už zcela volný, ale údajně příliš nemocný, než aby kamkoli cestoval.
***
„Zrádce“
Případ Vanunu Izrael nikdy nepřiznal vlastnictví jaderné zbraně, ale ani ho nepopřel. Podle odhadů má arzenál na úrovni Velké Británie. Důkazy o vlastnictví atomové bomby přinesl v roce 1986 jaderný technik Mordechaj Vanunu.
