UKÁZKA Z KNIHY O VĚDĚ
Můžeme vůbec stanovit hodnotu rytířova vybavení? Listinné prameny poskytují často údaje o ceně koní, ale bohužel neupřesňují jejich kvalitu. Hodnota koně a jeho důležitost vedly k rozvoji chovatelství, ke vzniků hřebčínů a k pokrokům ve veterinárním lékařství, jehož stopy nalézáme od 12. století.
Kůň byl pro rytíře neodmyslitelným pracovním nástrojem, představoval jeho hlavní trumf, ale také společníka, přítele, na němž život rytíře často závisel. Jeho smrt byla pro mnoho rytířů katastrofou, kůň byl oplakáván a „tesknilo se po něm“ jako po blízké bytosti. Zaujímal centrální místo v rytířově mysli i v dobové literatuře.
Až do 9. století měl válečný kůň hodnotu přibližně čtyř kusů hovězího dobytka. Jeho cena stoupla během 11. století, kdy došlo k vytřídění koní vhodných pro válečné účely. Váha takového koně přesáhla 600 kg. Soudí se, že kůň unese pětinu své váhy, což v době křížových výprav znamenalo, že mohl nést rytíře se zbraněmi o váze 120 kg.
Válečný oř byl dvakrát dražší než kůň pro přehlídky nebo dámy, a třikrát dražší než kůň tažný. Cena koní se lišila podle místa i okolností. To platilo i pro brnění, jeho cena se rovnala pěti až šestnácti kusům hovězího dobytka nebo několika válečným koním.
Kolem roku 1100 se minimální cena rytířského vybavení (brnění, helma, meč) rovnala ceně zhruba třiceti kusů hovězího dobytka. Uprostřed 13. století to bylo čtyřikrát až pětkrát více, ale s přihlédnutím ke znehodnocení měny ve 12. století to nepředstavovalo významné zdražení. Nicméně přesto náklady na zbroj a koně, a patrně ještě více náklady spojené s obřadem pasování na rytíře, přiměly hodně šlechtických rodin k tomu, aby se obřadu pasování vzdaly.
Od 12. století měli angličtí a francouzští panovníci potíže získat od svých vazalů rytíře s kompletním vybavením, které si měli běžně pořizovat z poskytnutého léna. Mnozí rytíři se z této povinnosti raději uvolnili a zaplatili poplatek, výkupné za „službu podkoního“; prostředky takto získané umožnily knížatům, aby si najali rytíře válčící za žold, kteří měli své vlastní vybavení; byl to první krok k formování pozdějších stálých armád. S blížícím se 13. stoletím podstupovali obřad pasování jen šlechtici, jejichž přáním bylo vybudovat si kariéru ve vojenské profesi. Tento dvojí pohyb vedl ke vzniku námezdních oddílů, působících paralelně s feudální brannou hotovostí, jež ale zůstala nepostradatelná, neboť knížeti „zdarma“ dodávala rytíře plně vybavené, a ušetřila mu tak značné výdaje.
Ve 12. století výcvik rytíře včetně jeho vybavení odpovídal přibližně ročnímu příjmu středně velkého panství nebo výnosům zemědělské usedlosti o výměře asi 150 hektarů. Je jasné, že rytíři za takových okolností nebyli „chudí“. Přesto v té době historické prameny, a ještě více literární díla, referují o „chudých rytířích“, přičemž v nižších než aristokratických vrstvách lze identifikovat napětí vyjadřující bezpochyby neklid ve společnosti; vedlo k defenzivnímu postoji a k posílení ideologického akcentu kladeného na zásluhy a privilegia rytířstva.
Slovo chudý (pauper) neoznačovalo ve středověku skutečného mrzáka, ale člověka, který „nemůže žít ze svého“, nemůže dostát svým potřebám, nemůže se udržet ve svém postavení. „Povre chevaler“ nebyl chudý král ani chudý venkovan. Byl to válečník, jehož materiální situace se ukázala jako choulostivá (rány osudu zasahovaly profesionální bojovníky tak často!), přinášela riziko, že rytíř ztratí nutné vybavení, jež potřebuje pro „udržení svého postavení“. Když moc knížat ve 12. století nastolila pořádek a moc státu, válka a turnaj znamenaly pro nejníže postavené rytíře jediný zdroj příjmu. Válka a turnaj byly pro jejich existenci nepostradatelné.
***
Knihu francouzského historika Jeana Floriho Rytíři a rytířství ve středověku vydalo nakladatelství Vyšehrad. Text zkrátila redakce Lidových novin.
