Nejsem squater. Bydlím obyčejně, ale platím nájem a lidé ke mně na návštěvu mohou chodit, jen když je pozvu. Snažím se žít podle zásad dobrovolné skromnosti, ale podléhám trochu módě, a to přes veškeré úsilí, i značkové, nejsem vegetarián, natož vegan, a neumím balit cigarety. Fetiš soukromého vlastnictví jako jediné a nejvyšší hodnoty neuznávám, ale vlastně se podřizuji faktu, že naše společnost takto hodnotově orientovaná je. A pak je tu někdo, kdo umí jít dál. Dál než moje teoretické texty, dál a hlavně jinam než všichni, kdo chtěli kdy změnit společnost revolucí. Někdo, kdo nejdřív sám do všech vážných důsledků dělá, v co věří, a pak až to nabízí jiným. To je squater.
A tak když jsem v kterési páteční kavárně viděl plakát inzerující kulturně-politický festival Týden nepřizpůsobivosti začínající nazítří na Palackého náměstí akcí obsazení squatu, šel jsem druhý den tam.
Asi po hodině a půl se účastníci téměř neorganizovaně začali zvedat a v čele pelotonu kdosi s amplionem udal směr. Nevěděl jsem, volba nakonec padla na soukromý objekt bývalých lázní na rohu ulic Na Slupi a Apolinářské. A tu se dostávám k hlavní výhradě vůči účelovému postupu policie: jak to, že zaměřila své prvotní konání proti pokojně postávajícím a dopravě nebránícím demonstrantům, kteří přišli squatery jen podpořit?
Co s domem, který chátrá Policisté jednali účelově: vytlačili nás z klidného prostoru před domem do vozovky a na koleje, aby pak mohli požadovat opuštění vozovky. Uposlechli jsme a uchýlili se na přechody pro chodce. I odtud nás ale nově příchozí těžkooděnci začali vytlačovat. Jednou odsunutí z vozovky i přechodů, octli jsme se na chodnících – a kupodivu právě zde nás začala policie rozhánět nejbrutálněji: obyčejnými i důraznějšími teleskopickými pendreky nás pobízela do běhu, pod nohy nám k tomu ve velkém házela slzné granáty. Při následném pokusu o proniknutí k objektu jinudy svrchu jsme byli obklíčeni prý jménem zákona, ale neznámo za co, zadrženi a převezeni do vyšetřovny v Bartolomějské, kde jsme po pěti až deseti v cele předběžného zadržení strávili celou noc, než se přišlo na to, že jsme se ničeho nedopustili. Žádné výtržnosti, žádné potyčky s policisty, žádné házení kamenů, žádné stavění barikád, žádná krev. Pouze jiný názor a odvaha stát za ním i proti policejní přesile.
Squateři říkají: proč dům, který chátrá, hyzdí okolí, svým technickým stavem začíná být nebezpečný, zkrátka objekt, o nějž jeho majitel nejeví zájem, nemůže být obsazen, opraven, obydlen a prostřednictvím kulturně-politických aktivit zpřístupněn veřejnosti? Je-li veřejným zájmem vyvlastňovat pozemky pod zamýšlenými dopravními stavbami, může být veřejným zájmem jistě i zábor polorozpadlého domu někým, kdo se o něj bude umět postarat. V Anglii vlastnická práva na neužívanou a neopravovanou nemovitost zanikají po osmi letech, v Nizozemsku dokonce po dvou.
Možná ne náhodou se sobotní demonstrace a násilný policejní zásah proti ní konaly znovu na Albertově, na místě spojeném již dvacet let s iniciací listopadových změn roku 1989. Tehdy i nyní se hájila svoboda, kterou trvale omezuje trh, ať už plánovaný, nebo volný: nikoli svoboda vlastnit, ale svoboda žít po svém. Hájila se tehdy i nyní zprostředkovaně i pro vás. Díky za každého dalšího squatera: jeho občanství bývá vážnější než jeho vlastnictví – a to je vzácné.
O autorovi| MATĚJ STROPNICKÝ, novinář a politik
