I takhle se dá rozjet vydavatelství. Tímto dopisem z 22. listopadu 1900, adresovaným francouzskému spisovateli Léonu Bloyovi, rozpoutal své celoživotní dílo staroříšský „buditel“ Josef Florian (1873-1941). O významu jeho „dobrého díla“ pro českou slovesnou kulturu 20. století navzdory čtyřicetiletému tutlání dnes už nikdo nepochybuje: v roce 1998 vyšla znovu Stankovičova biografie Okradli chudého, o dva roky později studie Josefa Mlejnka Křesťanská universita Josefa Floriana a vloni fundovaná práce Jitky Bednářové Josef Florian a jeho francouzští autoři (viz recenzi Ondřeje Koupila v Orientaci 7. 4. 2007). Florianovu osobnost však dodnes provázejí rozpačité pohledy a tajuplné narážky na jeho podivínství, podepřené řadou více či méně věrohodných historek. Staroříšská výheň Josef Florian se narodil ve Staré Říši 9. února 1873. Po absolvování reálky v Telči odešel studovat do Prahy techniku -obor chemie, absolvoval pedagogický institut a nastoupil jako profesor gymnázia v Náchodě. Vydržel tam dva roky. Poté pracoval jako tesař, ale jen krátce: „Otec si stěžoval, že není pro tu práci dělaný, co chvíli prý na něj padají trámy“ Vrátil se do Staré Říše. V roce 1900 se mu dostane do ruky dva roky staré číslo francouzské revue Mercure de France, kde ho oslní text Léona Bloye. „Sestra Antonie vzpomínala, jak otec chodil - bylo to někdy v roce 1900 - po sednici a už po několikáté četl nějaký článek. Pořád dokola opakoval. ,Co to musí být za člověka?! Je naprosto jiný než ostatní.‘ A hned mu napsal.“ V roce 1902 se ožení s Františkou Stehlíkovou a už 16. května 1903 vydává první titul: Bloyovy Knihy a Exegese.
Knižní rozhovor Aleše Palána s Florianovými syny Janem a Gabrielem, publikovaný pod titulem Být dlužen za duši, nabízí další důležité kameny do staroříšské mozaiky, které je ovšem třeba nejprve řádně ohmatat a prozkoumat, než jimi vyplníme prázdná nebo neúplná místa naší literární historie. Protože dílnou Josefa Floriana prošlo a bylo poznamenáno mnoho významných spisovatelů, překladatelů a výtvarníků, protože jeho vydavatelství představuje jeden z úhelných kvádrů konceptu tzv. katolického či spirituálního proudu české literatury a protože on sám byl osobností iniciátorskou, potažmo originální, potažmo problematickou, je třeba vnímat svědectví jeho potomků s jistou ostražitostí. Autor rozhovoru Aleš Palán sice naznačuje v margináliích, registrujících nejen hlas Florianův, ale i těch, o nichž se zrovna (a ne vždy pěkně) mluví, že pravda Jana (1921-2007) a Gabriela (* 1924) je často odlitkem pravdy jejich otce - ale v zásadě vystupuje jako velmi vstřícný posluchač a reproduktor vzpomínek obou starých mužů. Tím je do jisté míry vymezena i struktura celé knihy: velmi pružný chronologický rámec umožňuje hlavním aktérům reagovat na Palánovy otázky vzpomínkou, anekdotou, vlastní úvahou, ale třeba i jakousi dramatickou disputací, v níž navzájem korigují či zpochybňují své zkušenosti a vjemy. Jan (malíř, řezbář, ilustrátor) a Gabriel (překladatel, hudebník) Florianovi tak mají řadu příležitostí vystoupit z role potomků slavného otce a poodhalit ta méně vábná zákoutí staroříšské reality. Studium, ne škola!
Josef Florian byl učitel, jehož odpor k soudobému vzdělávacímu systému přivedl k rozhodnutí neposílat vlastní děti do školy. Byl také katolík, jehož výhrady k praktikám soudobé církve vyústily v řadu konfliktů s katolickou hierarchií a třeba i k odmítnutí chodit do místního kostela. A jakési zarputilé trvání na tom, co je dobré, provázelo i jeho vydavatelské počínání. Taková duchovní integrita a důslednost jsou obdivuhodné, ale v osobním nažívání mohou být nesnesitelné. Florianovi synové ve svých vzpomínkách nevyjevují žádné traumatické zážitky, jejich obraz domova je místy dokonce záviděníhodný obrovskou mírou svobody a důvěry, kterou Florian svým dětem poskytoval. Ale tu a tam přece jen zazní temnější struna a už sám fakt, že jen dvě z Florianových dvanácti dětí odešly z domova a založily rodinu, svědčí o svérázném patriarchálním ovzduší a nepochybně i o tom, že Florianova svobodomyslnost měla své hranice - tam, kde začínala vize pevně semknutého společenství spolupracovníků Dobrého díla. A všechny děti se takovými spolupracovníky automaticky stávaly v okamžiku, kdy byly schopné zabalit knihy k expedici, nadepsat obálky, kolorovat, ilustrovat, překládat...
Takové permanentní rebelantství může místy působit groteskně, ale spravedlivě ho lze posoudit jen při vědomí Florianovy vůle k řádu a poslušnosti. Ta je patrná už z toho, že jeho reformátorské úsilí nikdy nesklouzne k anarchii, že za každé své tvrdošíjné „ne“ okamžitě nabízí nějaké aktivní „ano“, čin směřující k nápravě věcí. Florian ve skutečnosti nikdy nepřestal být učitelem a ani mu nepřišlo na mysl vystoupit z katolické církve - a přejít tak jako řada jeho generačních souputníků do zbrusu nové církve československé: jeho edice Studia, Nova et Vetera, Kursy atd. jsou postupným uskutečňováním vize studia jako nástroje skutečného poznání:
„Studium mělo být protiváhou, ne-li náhradou veškeré školy, nivelizující, bludné a úpadkové. Studium staroříšské zůstalo jako studijní systém, jenž zahrnuje všechny obory vědní a usiluje o syntézu všeho lidského poznání, v přísné hierarchii, která určuje hranici toho či onoho lidského projevu: věda, založena na míře, čísle a váze, nad ní umění, nejvýše teologie.“ (Bedřich Fučík)
„Florian svým Studiem snaží se po vzdělání člověka jako jednoty. Abys tomu dobře porozuměl, přihlédni k tomu, co je tu nazváno zrůdou studia, k čemuž směřují snahy popruštělého školství, vysoké školy. Hochschule, která přestala být univerzitou. Člověk nejspecializovanější, nejrozdělenější, nejlépe definovaná jednotka společenská. Ukazuje k dokonalé diferenciaci, k úplnému taylorovskému zestrojovění, chceš-li to mít po americku, kde předstihli Evropu na cestě ke konci konců. Daleko vší jednoty a celistvosti jsou tyto bědné částice.“ (Albert Vyskočil)
Fučíkův „nekrolog“ i Vyskočilova úvaha o Florianově literárněkritické činnosti jsou psány z pozice bezprostředních následovníků. Fučíkova nakladatelská strategie řízení Melantricha i jeho pozdější vydavatelská a kritická činnost se v mnohém opírala o Florianovy vize stejně jako Vyskočilův dostředivý literárněhistorický koncept. Ale jiskry staroříšské dílny dolétly, jak se ukazuje, mnohem dál. Jaroslav Med v knižním rozhovoru Texty mého života rekapituluje svůj osud literárního badatele, jehož zájem o katolické autory v dobách komunismu přivedl do terénu, do bezprostřední blízkosti řady osobností, o nichž se nepsalo ani nemluvilo, a tudíž i k hlubšímu pochopení historických a uměleckých souvislostí, které se zdály být nadobro zpřetrhány. I v jeho vzpomínkách a úvahách Josef Florian hraje jednu z klíčových úloh.
„Florian také budoval svoje nakladatelství nikoliv jako nějakou bibliofilskou exkluzivitu (je potřeba zdůraznit, že jeho nakladatelství nemá s bibliofilií vůbec nic společného, vždyť Florian pojem bibliofil přímo nenáviděl!), ale jako projekt studia, které mělo rehabilitovat křesťanskou kulturu a začlenit ji mezi kulturní elitu. A tak se v jeho vydavatelské produkci začínaly objevovat věci (zejména francouzské provenience), o kterých jsme zde neměli ani potuchy. Tuto Florianovu neoddiskutovatelnou zásluhu nemohou umenšit ani jeho podivínská gesta - ať už šlo o hledání pokladů, etiopskou utopii či jiné. Nebyl to ani žádný lokální prorok z Vysočiny, jak o něm napsal Václav Černý, nýbrž člověk s obrovským citem a intuicí pro umělecké a estetické hodnoty, které dokázal vnést do českého prostředí.“ Zlaťáky nezazvonily nikdy „Někdy jsme šli třeba jen ve dvou, když přijeli hosti, vzal s sebou otec i je. Třeba Jan Hertl, to byl velký pán, vzal taky krumpáč do ruky a kopal. Hledali v Panenském lese směrem na Opatov. Vydali se tam na podkladě staré pověsti, že když husiti vyhnali jeptišky z kláštera novoříšského, nebožačky prchaly a v těchto místech, než je pronásledovatelé dostihli, hodily kalichy a monstrance, co nesly s sebou, do rybníka. U lesa je dodnes taková lesní kaluž, mokřina, a tatínek myslel, že tam modloslužebné předměty nalezne. Nenašel Nic. Hledali ztracené štěstí, zlaťáky ani stříbrňáky jim nezazvonily nikdy.“
Originální lidé mívají ovšem originální záliby, tak proč se neustále podivovat, že Josef Florian miloval zbraně a chodil na houby s revolverem nebo že chtěl přesídlit do Etiopie. Chudí lidé zase sní o nenadálém bohatství, takže ani Florianovu přechodnou vášeň pro loterii a jeho dlouhodobé úsilí najít poklad netřeba rozvádět. V rubrice „neuvěřitelné“ však dodnes zůstává fakt, že dokázal po desetiletí vydávat knihy bez pořádného finančního a institucionálního zázemí.
„Když jsem v průběhu roků zjišťoval, jaké překlady vyšly ve Staré Říši, připadalo mi to vždycky až neskutečné, kde a jak k těm budoucím velikánům světové literatury přišli, jak je mohli objevit - Reynek i Florian žili v malých a odlehlých vesnicích, bez telefonu, bez internetu, bez jakéhokoliv odborného bibliografického servisu, orientovali se jen v katalozích a časopisech, nemohli vést žádné konzultace s odborníky. A přitom - uvedu jen namátkou jména opravdu reprezentativní: Ch. Péguy, G. Bernanos, F. Jammes, G. Trakl. G. K. Chesterton. S. Andreson, W. B. Yeats, F. Kafka, P. Valéry, T. Corbiere, J. Maritain, E. Hello, L. Šestov, G. Marcel atd. Co jméno, to pojem!“ (Jaroslav Med)
Není divu, že se ani ti, kdo v zájmu seriózního bádání přitáhnou uzdu své imaginaci, neobejdou beze slov „neskutečné“, „záhada“, „neuvěřitelné“, „pomoc shůry“, když mají vyložit, co drželo Florianův podnik navzdory té panující staroříšské nouzi tak dlouho při životě. Při čtení rozhovoru s Florianovými syny je člověk mnohdy na pochybách, jestli všechno bylo opravdu tak, jak to Jan a Gabriel ve své paměti zadrželi. Jedno je však jisté: u Florianů se děly zázraky. Možná jich bylo víc než v ostatních rodinách. Pro nás je důležité, že neuvízly ve zdech staroříšského stavení, že jim Josef Florian - ten zlatokop - dal hmatatelnou podobu - a vypustil je do světa.
Iniciační role nakladatele a překladatele Josefa Floriana pro českou kulturu je dnes už zřejmá. Jeho osobnost se však v mnoha ohledech vymyká našim politicky korektním měřítkům - a působí poněkud temně. V poslední době se objevila řada knih, které obraz
Floriana a jeho díla posunují blíž ke světlu. Florianovo rebelantství může místy působit groteskně, ale spravedlivě ho lze posoudit jen při vědomí jeho vůle k řádu a poslušnosti. Ta je patrná už z toho, že jeho reformátorské úsilí nikdy nesklouzne k anarchii.
***
Být dlužen za duši. Rozhovor Aleše Palána.
Jan Florian, Gabriel Florian Vydalo nakladatelství Host, Brno 2007. 312 stran.
Od skepse k naději. Studie a úvahy o české literatuře.
Jaroslav Med Vydalo nakladatelství Pavel Sejkora -Trinitas, Svitavy 2006. 245 stran.
Texty mého života. Rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase.
Jaroslav Med Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2007. 270 stran.
Básníkova cesta
Albert Vyskočil Vydal Ladislav Kuncíř, Praha 1927. 263 stran.
Kritické příležitosti II
Bedřich Fučík Vydalo nakladatelství Triáda, Praha 2002. 395 stran.
O autorovi| Markéta Kořená, literární historička Autorka vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
