Večer to bude přesně pětatřicet let ode dne, kdy do českých domácností poprvé vstoupil Honza.
Dřív ho někteří chtěli dostat z doslechu tím, že by ho zavřeli do skříně, ať si tam svoje řeči hustí do kuliček naftalínu. Jiní mají za to, že ten Honza sice plácá nenávistné pitomosti, má ale vytříbený styl, je v tom oboru špička, tak proč si ho neposlechnout. Další zas v poslechu jeho historek nacházejí velké potěšení – je s ním legrace, právě proto, že je nenávistný, prolhaný a ve vyjadřování neobratný, permanentně za hranou trapnosti, král české bezděčné komiky. Nebo spíš generál – Honza má totiž taky hodnost. Dotáhnul to na majora.
Pětatřicet let je dlouhá doba. Komu bylo v den premiéry prvního dílu Třiceti případů majora Zemana deset, utkává se dnes s krizí středního věku, možná má už v tom ohledu tak či onak dobojováno. Když po dětech střelí krhavým pohledem a doprovodí to hláškou „toho večera byl otec poněkud neklidný“, vůbec to ta omladina nepochopí. Smutný svět...
Možná ale právě vlastní zkušenost z dosažení mety půlky života učiní z toho dávného propagandistického seriálu dílo jaksi čitelnější. Kromě vší té manipulace historií, třeskutých dialogů a hořce nablblých zápletek sjednocuje tuhle „klasickou českou kriminálku“ také jakási emoce. Dojetí důležitých chlapíků s výložkami, kteří byli svým způsobem hlavními tvůrci seriálu, nad sebou samými – tvrdou službou, jíž prošli, oběťmi, které přinesli, nevděkem, s nímž se setkávali. Dojetí o to teatrálnější a proudy slzí o to mohutnější, oč byly ty zásluhy a oběti iluzornější – nízká a ubohá fantazie, která měla přikrýt krutost, zbabělost a internalizovanou lež.
Dát si pár stakanů a pořádně si zavzpomínat, slzičku uronit ve společnosti kompliců. Vypravěčství, herectví, obrazy majora Zemana se už dávno přežily a skutečnou sílu vlastně nikdy neměly. V tom bezděčném zachycení stavu ducha nad sebou štkajícího fízla ale seriál má čáku na věčnost.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN
