Úvodem příspěvku odhaluje autor svou motivaci – dokud se o magnetickém smyslu mluvilo jen u želv, červenek či rypošů a veškeré bádání se odehrávalo za hranicemi vlasti, tak to skeptikům nevadilo. S „vyššími“ a každému známými savci to ale začalo být „ideově nebezpečné“. Našemu výzkumu podsouvá autor konotace směrem ke zdravotním rizikům pro člověka. V situaci, kdy my se k tomuto v naší práci vůbec nevyjadřujeme, a naopak existují relevantní práce naznačující například vztah mezi elektromagnetickým polem generovaným vysokým napětím a rakovinou, je to přinejmenším podivné.
Z příspěvku autora vyzařuje neznalost odborné literatury či její povrchní čtení a neporozumění problematice. Magnetický smysl nelze pokládat za nově objevený smysl – prvně byl vědecky podložen před takřka 50 lety a na dané téma byly publikovány stovky vědeckých prací. Píše-li autor, že Podle Phillipsovy práce z r. 2010 sídlí magnetický smysl v oku, tak se mýlí – jako první tuto hypotézu publikoval Leask v roce 1977 v časopise Nature. A pana profesora Heřta by mohlo zajímat, že již předtím předpokládal magnetický smysl v oku poštovních holubů akademik prof. MUDr. Jan Wolf, významný český histolog.
V posledním desetiletí pak bylo o sepětí magnetorecepce s fotorecepcí napsáno opravdu hodně. Citovaná věta K. Lohmanna je vytržena z kontextu tří vět abstraktu. Mnoho vědeckých prací začíná například větou ve smyslu Mechanisms driving metastasis remain elusive (Mechanizmy řídící metastáze unikají odhalení). Znamená to snad, že metastáze neexistují?
Je třeba rozlišovat mezi dvěma aspekty – pozorování a interpretace pozorování. To, že výsledky pozorování někdo špatně interpretuje a/nebo někdo jiný té interpretaci nerozumí, ještě neznamená, že pozorování je mylné. Jestliže tedy např. nevíme či nerozumíme tomu, proč se liška staví s oblibou směrem na sever a proč je pak při lovu úspěšnější, neznamená to, že si autoři vymýšleli anebo se špatně dívali. Hypotéza magnetického dálkoměru ostatně není jediným vysvětlením, které se chystáme testovat.
Z výkladu Jiřího Heřta vyplývá, že neví, jak funguje inklinační kompas, a hypotéze Johna Phillipse neporozuměl. V případě „magnetické baterky“ – (jak J. Heřt tuto hypotézu nazývá) jde o to, že magneticky jsou drážděny světločivé buňky, které vzhledem k povrchu sítnice jsou orientovány pod úhlem odpovídajícím magnetické inklinaci – v dané oblasti na sítnici pak vzniká obraz (magnetická skvrna), který se promítá na normální světelný obraz – subjektivně vidí zvíře tuto skvrnu někde před sebou. Zvedneli zvíře hlavu či zakroutí očima, tak se bude dívat jinam a/nebo budou magneticky excitovány jiné buňky a obraz na sítnici (subjektivně před zvířetem) se objeví jinde – třeba až na obzoru. Představa, že by liška viděla tuto skvrnu jen a pouze 20 cm před sebou, je mylná a sám výpočet je chybný – pan profesor nevzal v úvahu optickou osu oka a podcenil výšku očí lišky.
Navrhovaný stopovací test má vady – pan Heřt totiž podceňuje lišku. Liška je, jak sám píše, chytré zvíře, a navíc má spoustu času. Proč by to tedy měla dělat tak, jak si pan Heřt na základě své logiky myslí? Hrabošů je na poli tolik, že liška je nepotřebuje složitě hledat a plížit se k nim zdálky (jak by musela v případě, že by chtěla ulovit zajíce). Navíc, i kdyby liška šla přes louku od východu k západu a hraboše slyšela napravo či nalevo od sebe, tak se na místě otočí a udělá dva tři kroky a skočí – na stopách toho moc nepoznáme. Liška totiž neuslyší hraboše na tak velkou vzdálenost, aby se k němu mohla plížit takovým obloukem, že to „každý z nás“ bude schopen ze stop vyčíst. V jednom ale dáváme prof. Heřtovi za pravdu – vyplatí se lišky a zvířata vůbec pozorovat.
***
Navrhovaný stopovací test má vady – pan Heřt totiž podceňuje lišku. Liška je, jak sám píše, chytré zvíře, a navíc má spoustu času.
O autorovi| Profesor Hynek Burda působí na Univerzitě Duisburg-Essen, docent Jaroslav Červený pracuje na České zemědělské univerzitě v Praze. Zabývají se kromě jiného výzkumem magnetorecepce savců.
