Materiál z procesů s Miladou Horákovou v současné době intenzivně zpracovávají dokumentaristé a historici. Režisér Martin Vadas a redaktor Českého rozhlasu Marek Janáč mají k chystané rekonstrukci procesu k dispozici čtyři prameny: filmový, rozhlasový a stenografický záznam a takzvanou Šedou knihu, přesněji propagandistickou brožuru s názvem Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Horáková a společníci, kterou vydalo ministerstvo spravedlnosti v roce 1950. Je zřejmé, že posuny od reality jsou v ní veliké.
„Stenozáznam je nejúplnější, je ho zhruba 1800 stran, proto tvoří páteř tohoto srovnávání,“ vysvětluje Marek Janáč. „K tomu porovnáváme, co se dochovalo v rozhlase, tam je asi devět hodin i s jednou hodinou závěrečných řečí, kterou se podařilo teď najít v Národním archivu, a filmu je asi sedm hodin plus půlhodina němých záběrů. A poslední sloupec ukazuje sentence, které byly přetištěny v takzvané Šedé knize, vydané už na konci června v roce 1950, tedy jen necelý měsíc po skončení procesu.“
Na srovnávací tabulce, jež takto vzniká, můžeme vidět, že – oproti stenozáznamu – v oficiální brožuře zůstávají jenom určité věty nebo jen části vět. Třeba (tehdy už bývalý) opat břevnovského kláštera Anastáz Opasek, který byl vyslýchán jako svědek, řekne: „Vrátil jsem se za několik týdnů,“ a pokračuje dál, ale v Šedé knize je tečka a pak text pokračuje až o dva řádky dál... „Takových pasáží je tam řada, zjistil jsem, že jsou i přehazované odstavce, třeba to, co zaznělo o nějakou půlhodinu dřív, v té Šedé knize dali dál, jak potřebovali. Někdy celý odstavec shrnuli do pouhé odpovědi „Ano“. Leckdy ten člověk ano aspoň řekl, někdy ale vypověděl něco úplně jiného.“
Rozdíly v záznamu, posuny ve smyslu
Aby mohli připravit kýženou rekonstrukci celého procesu, kontrolují Marek Janáč s Martinem Vadasem slovo od slova to, co se dochovalo v audiovizuálním, tedy rozhlasovém a filmovém záznamu. „Tyto tři stránky představují celou výpověď Anastáze Opaska,“ ukazuje Marek Janáč do čtyř sloupců srovnané záznamy. Rozhlas svědka uvedl slovem moderátora a pustil jenom jednu Opaskovu výpověď, zbytek vystřihl a pokračoval až opět slovem moderátora a dalším svědkem. Ve filmu se ovšem dochovala pasáž, která začíná právě tam, kde rozhlas skončil...
„Naštěstí filmaři kameru včas zapnuli, takže my můžeme přesně navázat tím, co je ve filmu. Víme nepochybně, že nic nechybí. Pak tu pasáž ještě doplníme ze stenozáznamu. Takto už máme zpracované srovnávání pěti dnů z osmidenního procesu. Na zbývajících třech se pracuje.“
Chybí sice už „jen“ tři dny, ale je to stále ještě běh na dlouhou trať. Jenom posuzování jednoho sloupce v prvním dni zabralo Marku Janáčovi s Martinem Vadasem asi sedm večerů. „Propočítávali jsme, jak dlouho nám bude trvat posouzení celého materiálu, a došli jsme k tomu, že to bude pro nás dva práce na 92 dní,“ říká Marek Janáč s tím, že času v podstatě není nazbyt. Martin Vadas totiž právě podepsal smlouvu s Českou televizí, že pro ni připraví dokumentární sérii Proces H (přibližně deset hodinových pořadů) s využitím oněch šesti a půl hodin unikátních filmových záznamů, jež uvedl už na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Pamětníci se domnívají, že v rozhlasu byly z procesu aktuálně vysílány přímé přenosy, ale nebylo tomu tak. Šlo o sestřihy použité podle potřeby. Závěrečné řeči obžalovaných se nikdy nevysílaly ani rozhlasem, ani nebyly publikovány tiskem. Magnetofonové pásky byly okamžitě odneseny k náměstkovi ministra spravedlnosti Karlu Klosovi s poznámkou „NEVYSÍLAT až na další“. V jeho archivu zůstaly až do 4. listopadu 2005.
„Rozhlasové záznamy byly velice střežené, originály se natočily v soudní síni a pak se vozily do rozhlasu,“ vysvětluje Marek Janáč. „Ustřižený pásek se vyhazoval. V tomto případě ne do koše, ale do zvláštních krabic, které si odnášeli pracovníci Státní bezpečnosti, aby nezůstala ani sekunda. Je otázka, jestli se v rozhlase originál nejdřív překopíroval na nějaký další materiál a pak se teprve stříhal, nebo jestli se stříhalo do originálu. Kdybychom zjistili, že Šedá kniha není přepisem stenozáznamu, ale že pramenem byl rozhlasový záznam, znamenalo by to, že existovala nějaká separátní kopie. V archivech ještě koncem 60. let existovaly pásy z procesu se Slánským, bylo jich více než sto, tak jako předpokládáme u procesu s Horákovou.“
Před časem Český rozhlas vysílal výzvu, že hledá ještě 170 pásků, o nichž autoři rekonstrukce předpokládají, že chybějí. Zatím se neozval nikdo, kdo by je vlastnil – je možné, že ten, kdo je někde ukryl, už nežije a nikomu o svém „pokladu“ neřekl. Možná jsou pásky uloženy v archivech pod nejasnými signaturami – původně z důvodů utajení. Kdyby se je podařilo objevit, rekonstrukce procesu by byla dokonalá.
„Pro mě to je v podstatě mikroskop do toho, jakým způsobem ten zmanipulovaný proces probíhal a jak propaganda tehdy s tím materiálem nakládala, co využila, co vyhodila,“ říká Marek Janáč. „Přemýšlím, do jaké míry jsou dnes možná – třeba bezelstně, nechtěně – manipulovány například zprávy. Tehdy to dělali záměrně. Napadá mě, jakým způsobem by někdo mohl udělat podobný politický proces dnes. Je možné tyto postupy opakovat do budoucna, a případně – jak poznat, že to, co se děje, je zmanipulované? To jsou i pro dnešek a pro budoucnost dost zásadní otázky.“
To, co začalo celkem nevinně díky nálezu filmových pásů z procesu, pokračuje ve velkorysých rozměrech. „Komentovaný letopis“ vzbudil na LFŠ velký ohlas, podle Martina Vadase je ale třeba přepsat filmový materiál do digitální podoby: „Jako nejvhodnější se jeví digitalizace skenováním originálního negativu tak, abychom dosáhli ostré kresby v celém rozsahu s maximální péčí o technickou kvalitu přepisu světově unikátního archivu.“
Metoda, která by pomohla převést z celuloidu záběry do kvalitní podoby, existuje, ale je drahá. S nadšením se vystačí jen do jisté míry: „9. února 2006 jsem požádal ministra kultury, aby navrhl vládě vyhlášení unikátního materiálu z NFA národní kulturní památkou, aby mu stát věnoval pozornost nejen z pohledu památkové ochrany a archivní péče, ale i z hlediska zpřístupnění veřejnosti,“ připomíná Vadas.
