Až dnes dorazí do pražského Divadla Archa norský všeuměl Arve Henriksen na festival Stimul, část publika na něj půjde díky magii, kterou v minulosti v Praze rozpoutal s kapelou Supersilent. Henriksen v ní vedle hry na trubku i bubnuje a pěje kastrátsky vysokým rejstříkem. Hlavně však spolutvoří atmosféru skupiny, která nikdy nezkouší a jen naostro improvizuje.
Tohle bratrstvo se schází na křižovatce jazzu, klubové elektroniky, temnější hlukové hudby a jiných dobrodružství. Na novém albu Supersilent 9 (Rune Grammofon) všichni hrají jen na varhany hammondky – ale pozor, tak rozmanitým způsobem, že bychom to podle zvuku nepoznali. Pražský koncert Henriksena bude „hezčí“ – ambient vyučený u Milese Davise či Nilse P. Molvaera, trumpeta, živá elektronika, lyrika. Ale pozor, týž večer bude hrát i britský saxofonista John Butcher (proslavený jemným dialogem s ozvěnou a rezonancí prostoru, ve kterém se zrovna nachází) a německý elektronik Marcus Schmickler (bohužel s sebou neveze Julee Cruise, zpěvačku spjatou s Lynchovými Twin Peaks, s níž po léta spolupracuje). Navíc tři mezinárodně cenění experimentující virtuosové nezávazně přislíbili, že se ve finále vrhnou do společné akce a vyzkoušejí premiéru tria.
Přesně podle toho se pozná akce se sebevědomou ambicí evropské laťky: že v dramaturgii nabízí něco takhle nápaditého a jedinečného. Stimul není nekritizovatelný – až moc se mu zalíbilo v dovážení velkých hvězd a zábavy na úkor objevitelství a hloubky. Ale večer s Henriksenem a spol. by mohl být stimul jaksepatří.
Ještě k utěšenému pražskému koncertnímu životu: na palbu událostí si nelze stěžovat, jen média by mohla lépe tušit, že je o čem mluvit a psát, ba dokonce atraktivní věci se dějí. To vážně nikomu nestálo za zmínku, že se zásadním kytaristou Markem Ribotem u nás tento týden vystoupila houslistka a zpěvačka Eszter Balint, která si jako osmnáctiletá neodolatelně zahrála hlavní ženskou roli ve filmu Jima Jarmusche Podivnější než ráj?
