* LN Začnu trochu obecněji. Co se to teď vlastně děje na Blízkém východě? Jsou to projevy nacionalismu, touhy po demokracii či jakési islámské obdoby osvícení?
To ještě přesně nevíme. Jednoznačně tam ale zaznívá volání po svobodě a přinejmenším v první řadě tam žádný islámský podtext není. Celé to spíše vypadá jako generační vzpoura. Ve všech těchto zemích je obrovská populace mladých, z nichž stále víc a víc dosahuje na lepší vzdělání, poznávají svět. Můj osobní odhad je, že více než čtyři, možná tak deset blízkovýchodních zemí se vydá cestou demokracie. Některé uspějí, jiné ne. Podobně jako v bývalém sovětském prostoru.
* LN Dá se to tedy přirovnávat k pádům komunistických režimů?
V něčem možná ano, i když řada faktorů je rozdílných. Myslím, že jsme svědky dominového efektu, tak jak tomu bylo v sovětských satelitech a později i v samotném Sovětském svazu. A i zde se asi nakonec dočkáme podobných výsledků. Všechny sovětské satelity došly k demokracii, byť u Slovenska to byla cesta poněkud hrbolatá. A u samotného Sovětského svazu je ten obraz samozřejmě hodně nejasný. Tím jen chci říct, že ještě nejspíš uvidíme další pády vlád a režimů, ať už pokojné, či nikoliv. A po nich dorazí demokracie a svobodné volby. Troufám si ale odhadnout, že za nějakých pět či deset let některé demokracie zůstanou, ale jiné skončí jako takový Kazachstán.
* LN Proč se stal Muammar Kaddáfí zranitelnějším vůči vzpouře vlastních obyvatel než například jemenští či saúdští vládci?
Teď ještě zdaleka nevíme, jak to skončí například v Jemenu. Nicméně si nemyslím, že svrhnou saúdské vládce. Tam možná jen vznikne jakási forma parlamentu.
* LN Takže jen malá liberalizace?
Ano. Ale netuším, jak to skončí v Jemenu. Obecně řečeno, monarchie v této oblasti se opírají o určitý stupeň legitimity. Saúdská Arábie, Jordánsko, Maroko, Kuvajt... Panuje zde dosti rozšířený pocit, že monarcha je legitimním vůdcem. Naopak Kaddáfí žádnou legitimitu nemá, kromě monopolu na sílu. Jedna monarchie je přesto v ohrožení, a to je Bahrajn vzhledem k tamní šíitské většině (královská rodina patří k sunnitské větvi islámu, pozn. LN). Největší obavy ovšem musíme mít o vývoj v Jordánsku. Monarchie tu sice má velkou legitimitu, ale hlavně v očích Jordánců, u palestinské komunity už bych si tak jistý nebyl. V arabském světě tak došlo k podivnému stavu, kdy monarchie mají větší legitimitu než republiky. A s výjimkou Saúdské Arábie jsou i liberálnější než republiky.
* LN Jak dlouho myslíte, že dokáže Kaddáfí vzdorovat? Je to otázka týdnů, či spíše jen dnů?
Zkusím si tipnout: dva týdny.
* LN Reakce americké administrativy na překotný vývoj na Blízkém východě byly přinejmenším zpočátku velmi pomalé. Myslíte, že už začíná to zpoždění dohánět?
Nejsem si jistý. Jako by se urputně snažili nic nedělat. Moc tomu nerozumím...
* LN Nerozumíte otázce?
Ne, nerozumím administrativě. Vždyť kdo jiný než Libye nevyžaduje žádného většího přemýšlení. Je tam skutečně odporný diktátor, vládne tam jeden z nejrepresivnějších režimů na světě. I organizace Freedom House řadí Libyi každým rokem co do stavu svobody mezi nejhorší z nejhorších. A Kaddáfí má na svých rukách dost americké krve - z Lockerbie i dalších teroristických útoků. Navíc Libye je jediná z nich, kdo není přítelem USA - na rozdíl od Tuniska, Egyptu, Bahrajnu či Jemenu. Všechny ty vlády jsou našimi spojenci. Takže pro americkou administrativu by nemělo být nic snadnějšího než zaujmout jasný postoj. To ale oni neudělali. Nejdřív neříkali nic a pak začali prohlašovat: „Jdeme se poradit do OSN. A pak se poradíme s našimi spojenci. A pak do té oblasti pošleme diplomaty...“ To je přece k smíchu.
* LN A proč se tak USA chovají?
Nechápu to. Snad jedině, že Obama trpí totální alergií na podporu lidských práv a demokracie. Asi v tom vidí Bushovu politiku a on chce být ve všem jiný než Bush.
***
Joshua Muravchik
* Americký politolog patřící k (neo)konzervativnímu proudu. Nyní působí na Johns Hopkins University a přispívá mimo jiné do deníku Wall Street Journal. * Napsal také několik knih, z nichž některé vyšly i v češtině -například Nebe na zemi: vzestup a pád socialismu.
