To, že Fridriksson ve své novince Mama Gógó sáhl po Alzheimerově chorobě, je gesto osobnější než v předchozích případech: touto chorobou už přes 12 let trpí jeho matka. A když už autobiografický přístup, tak pořádně: Fridriksson poctu své rodičce roubuje na vzpomínky na vlastní filmařskou minulost. Film vypráví očima filmového režiséra, jehož nejnovější snímek má sice úspěch u kritiky a nominaci na Oscara, ale mizivou návštěvnost. (Ve snímku se objeví záběry z Dětí přírody, jež na Oscara nominovány opravdu byly.) Sestup na obou frontách Většina filmu dělí pozornost mezi obě postavy. Zatímco zhoršující se stav matku vede ze života odpozorovanými sestupnými situacemi (zapomenutý hrnec na plotně, vytopení sousedů...), její syn zápasí s nezájmem diváků, nedůvěrou investorů, islandským filmovým systémem.
Vtipně absurdní situace ale hořknou na jazyku; režisér, který natočil film o lidech, co utíkají z hospicu, chce teď do hospicu zavřít vlastní mámu. Ta zase ve svém nerozpoznávání reality dokáže být dost krutá.
Fridriksson vypráví zručně, krátkými efektivními scénami, do nichž v poslední třetině víc a víc proniká poetická melancholie. Najednou už jde jen o matku ve strhujícím podání Kristbjörg Kjeldové. Čím méně chápe své okolí, tím je se situací zároveň smířenější. A smyčce, snové vize a další jindy tak kýčovité postupy jsou najednou... krásné.
Mama Gógó je velebná pocta lidem, kteří dokázali zabydlet svět kolem sebe - a pak z něj vyrovnaně odejít. Je vtipný paradox, že se Fridriksson po několika slabších titulech vrací na vrchol právě filmem o odcházení.
Mama Gógó
Island 2010 Režie: Fridrik Thór Fridriksson Hrají: Kristbjörg Kjeldová, Hilmir Snaer Gudnason a další Distribuce v ČR: 31. 3. 2011
