Běla Kolářová patřila ke generaci umělců, která začínala na konci čtyřicátých a během padesátých let. Přesto, že žila dlouhá desetiletí vedle tak výrazné osobnosti, jako byl Jiří Kolář, zachovala si vlastní nezaměnitelný názor. A to jak ve fotografiích vytvářených „bez aparátu“, tak v kolážích a asamblážích. Manželé se sice do jisté míry vzájemně inspirovali, ale nikdy na úkor originality.
Zatímco Jiří Kolář se proslavil už v šedesátých letech i na mezinárodním poli, Běla Kolářová dostala nejvíc příležitostí až vlastně v posledních dvou desetiletích. Tehdy se její dílo představilo ve Veletržním paláci, sídle Sbírky moderního a současného umění pražské Národní galerie. Byly jí uspořádány souborné výstavy v Muzeu moderního umění v Olomouci nebo v Museu Kampa v Praze. V Muzeu Amose Andersona v Helsinkách vzbudilo její dílo zaslouženou pozornost. Velký úspěch zaznamenalo také na slavné Dokumentě v Kasselu. O jejím díle vyšla řada článků v předních listech a odborných časopisech. Běla Kolářová byla velmi statečná. Když odešla spolu s manželem do Paříže a když byl Jiří Kolář u nás na počátku osmdesátých let odsouzen za nedovolené opuštění republiky, vrátila se do Prahy, aby tu vše potřebné a nezbytné zařídila. Zpátky za mužem ji dlouho nepouštěli, takže získala vlastně čas k další tvorbě a paradoxně tehdy vznikly důležité série jejích asambláží.
Nejdříve se věnovala experimentální fotografii, v níž navázala na meziválečnou avantgardu a vřadila se do proudu poválečného experimentálního umění. Vytvářela fotografie vlastními, velmi neobvyklými postupy, dospěla k pozoruhodným, dnes velmi ceněným fotogramům. Druhou součástí jejího díla se staly od první poloviny 60. let asambláže, které vycházely jednak z ženského světa, a jednak se inspirovaly prostředím, které nás obklopuje, ve kterém se denně pohybujeme. Tak vznikly kompozice z barevných knoflíků, patentek, bavlnek, kancelářských sponek, lístků ze šatny či ústřižků vlasů. Zajímavé jsou také kresby líčidly, které ovlivnily i umělkyně dalších generací. V šedesátých letech vystavovala se známou skupinou Křižovatka, kde se setkali umělci různého druhu, z nichž většina se dříve nebo později prosadila u nás i v zahraničí. Od začátku devadesátých let dělili Kolářovi svůj čas mezi Paříž a Prahu, až nakonec zůstali natrvalo u nás. Zájem o jejich dílo narůstal. Nejdřív se všechny naše galerie předháněly, aby představily Jiřího Koláře, ale později se začaly zaměřovat čím dál víc i na Bělu Kolářovou. Ta byla vždy velmi sebekritická a skromná, ale nakonec se dožila uznání, které snad ani nečekala. Její dílo má jednu vzácnou vlastnost: oslovuje nejen odborníky, ale dokáže zaujmout i lidi, kteří nemusejí o vývoji moderního umění takřka nic vědět.
Poprvé jsem se s Bělou Kolářovou setkal v pražské kavárně Louvre začátkem devadesátých let. Nebyla už mladá, ale pořád si udržovala půvab. Působila skromně a příjemně. Byla vždy trochu skeptická, asi z ní mluvila zkušenost. Rozhodně neměla snadný život. Jiří Kolář neměl v komunistickém režimu na růžích ustláno, což samozřejmě platilo i pro jeho ženu. Od emigrace se o nich u nás nemluvilo, Kolářovy básně se nevydávaly, jeho dílo se nevystavovalo ani nenakupovalo. O to výrazněji se však prosadil v zahraničí a stal se jedním z nejuznávanějších českých umělců v Evropě i v Americe. Vystavovala ho známá pařížská Galerie Maeght – Le Long, vycházely o něm monografie, práce mu šla od ruky. Běla si však na svou slávu musela ještě dlouho počkat a jistě s ní sama ani nepočítala. V tom směru je snad srovnatelná s Louis Bourgois, která se (ovšem) v širokém mezinárodním měřítku prosadila teprve ve stáří.
