Čtvrtek 30. června 2022, svátek má Šárka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Vzpomínky asketického učence

Česko

Literární středa – V říši idejí a abstrakcí, znárodněné dětství a hravost poetů

Být sám sebou – tak se jmenuje jedna z knih literárního vědce a překladatele Jiřího Pechara, která vyšla v polovině 90. let. „Být sám sebou“ je i nepsaným mottem jeho právě vydaných vzpomínek Život na hraně.

Jiří Pechar je nenápadná velká postava českého intelektuálního života, pokud s ním spojujeme takové věci jako vzdělanost, profesionalitu, kompetenci. Je opakem mediálního intelektuála dnešní doby, který je schopen a ochoten okomentovat rychle kdeco, a ještě přitom to zajímavě vzápětí popřít.

To, co za Jiřím Pecharem zůstává, jsou dlouho a trpělivě vyseděné plody houževnaté, pro většinu z nás nepředstavitelně úmorné práce: teoretické texty a studie, a pak samozřejmě překlady, především z francouzštiny, ale také z němčiny a španělštiny. Zapřahá se přitom do těch nejtěžších a nejnamáhavějších „pluhů“, se kterými zoral tak obrovitá nebo těžko přístupná pole jako Proustovo Hledání ztraceného času, Wittgensteinovy filozofické traktáty, etnografické knihy Clauda Léviho-Strausse (populární Smutné tropy, poprvé u nás vyšlé v roce 1966 přeložil on) a mnohá další díla, která sice vždy budou určena jen menšině, ale bez nich každá civilizovaná společnost kulhá na obě nohy.

Stroj na myšlení Vedle tohoto už pomalu veledíla překladatelského jsou tu Pecharovy odborné knihy, v nichž osciluje mezi psychoanalýzou, filozofií a literární vědou. Je pro ně charakteristická chladná, odosobněná analytická práce stroje na myšlení, do kterého nesmí proniknout žádný citový či nějaký jiný subjektivní prvek; jsou to přesné myšlenkové výkony jakoby kondenzovaného intelektu, jehož jedinou vášní jsou přesnost a „vášnivý“ chlad. S nimi podrobuje tak osobní a lidský materiál, jakými jsou literatura a její tvůrci. On sám jakoby zůstává daleko v pozadí, skrytý za svým operačním pláštěm, vyzbrojený nástroji přesné chirurgie. Kdo je však ten, který je drží v rukou?

Zčásti na to odpovídá ve své autobiografii Život na hraně. „Zčásti“, a přitom dosti výstižně. Je prostě tím, co dovoluje sám sobě o sobě sdělit. Je to životopis člověka, který usilovně sleduje svou cestu, na které jde sám, i když se nevyhýbá styku s jinými. Téměř na začátku zarazí věty: „O svém nepříliš šťastném dětství nebudu mluvit. To, co je s tím spjaté, zůstane tu tedy podobně jako onen vltavský břeh ztopeno hluboko pod hladinou.“ Co za tím může být, a co tedy formovalo to asi výjimečné příbramské dítě, které prožije citlivé mládí za protektorátu, právě na jeho škole se odehraje drama, které se stalo předlohou Drdovy povídky (a Krejčíkova filmu) Vyšší princip? Smrt dopadne i kousek vedle něj, popraven je druh jeho matky, otec umře předčasně jako alkoholik. O tom všem Pechar píše jen tak jakoby mimochodem, je to zapouzdřeno v jeho bytosti, která zůstává zahalená tam, kde začíná intimita. Jen tak z jedné věty a pak mezi řádky se dozvíme, že se oženil, má dceru, o kterou se pak staral... Víc nic, víc ostatně není třeba.

Důležité jsou jiné věci: jeho komparatistická studia na Karlově univerzitě, jeho první práce překladatelské, jeho postupně se prohlubující zakotvení v literatuře a filozofii. Tam je skutečně sám sebou, tam se tvoří jeho osobnost. Charakteristické přitom je, že tam, kde Pechar líčí, co se dělo kolem něj, čím prošel, kde byl zaměstnán, koho přitom potkal, je to skoro nepovedené a suchopárné: jeho líčení vojny u pomocných praporů, jeho první práce v redakci jistého vědecko-populárního časopisu, ale i třeba popis jeho samotářských cest do dostupných krajů, do Bulharska, Rumunska a Maďarska, kam v 70. letech vyrážel jen s batohem a pár penězi v kapse, to vše je jaksi ploše popisné, bez pravé – s prominutím – epické „šťávy“ a chuti vyprávět. Občas nějaká historka či náznak anekdoty, ovšem věru poněkud dřevitě podaný.

Ještě větší škoda je, že podobně strohé a ploché jsou jeho náčrty osobností, se kterými se setkal, sblížil a stýkal, zvláště v 70. a 80. letech, když patřil ke stálým účastníkům čtvrtečních stolů v kavárně Slavia. Tam se ho také na konci roku 1976 profesor Černý zeptal, zda už podepsal „tu petici“, čímž myslel Chartu, načež mu prý – a není důvod tomu nevěřit – Jiří Kolář doporučil, aby ji nepodepisoval, neboť užitečnější bude jako neproskribovaný překladatel, který nemá zcela uzavřené dveře do oficiálních nakladatelství.

Pravá tvář střízlivého muže Ale ani tito blízcí lidé tu nenabudou osobitějších odstínů. Přitom Pechar byl skutečně přítelem Václava Černého, možná jedním z mála lidí, kterým byl profesor ochoten naslouchat a kdo mu stačil. Ale lidsky tu toho o něm pověděl jen velmi málo. To samé platí o Jiřím Kolářovi, nepočítáme-li to, že napsal, že si ho vážil za jeho pevné občanské postoje. Pechar je v těchto osobních věcech střídmý až k askezi, za vším je zdrženlivost a napjatá sebekázeň, která je nakonec asi tou pravou tváří toho střízlivého muže.

Zato jakmile opustí sféru, kde se setkává s živými lidmi a vstoupí do říše idejí a abstrakcí, ožije a s ním i jeho text. Skutečně doma je nakonec v literární teorii a filozofii, s mnohem větším rozmachem se pouští do pasáží, kde objasňuje své filozofické postuláty, svůj vztah k marxismu, ke křesťanství a náboženství vůbec nebo k psychoanalýze, ke které měl blízko od 60. let a kterou by se možná zabýval profesně hned po literatuře.

Mohlo by se tedy říct, že vzpomínky takto rozvržené jsou vlastně jakýmsi nedorozuměním, neboť by je měl psát a vydat jen člověk ke vzpomínání ustrojený. Ale to by bylo také nedorozumění. Pecharovy vzpomínky mají hodnotu jako portrét intelektuála, pro nějž „být sám sebou“ je stálým úkolem a závazkem. Přičemž nic mu není vzdálenější než sebestřednost, která se k tomu tak nebezpečně hodí.

Jiří Pechar: Život na hraně

Torst, Praha 2009. 230 stran

Autor:

Proč dřív lidé vypadali na fotce starší. Rychleji se stárnulo, nebo je to klam?

Premium Tak schválně, udělejte si čas a zalistujte rodinnými alby. Podívejte se na svoje rodiče, prarodiče, praprarodiče. A...

Rozvod, má prohra. Voříšek o synech, bohu Nedvědovi i bláznivé dietě

Premium Evropský titul, zlato se Spartou, reprezentační srazy v pověstném hotelu Praha i rady od idolu Pavla Nedvěda, ale taky...

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

SOUTĚŽ: Vyhrajte zásobu Nutrilonu 2 Profutura CESARBIOTIK™
SOUTĚŽ: Vyhrajte zásobu Nutrilonu 2 Profutura CESARBIOTIK™

Odpovězte na jednoduchou otázku a vyhrajte krabici plnou pokračovacího kojeneckého mléka Nutrilon 2 Profutura CESARBIOTIK™. Zbrusu nová receptura...