V návratech do minulosti vychází Česká televize vstříc zejména starším divákům (i když právě mladým by měly být určeny především); snad proto její rekapitulace bývají hodně hladké, často povrchní a ještě častěji nepřesné. Třeba v dokumentu o režiséru Martinu Fričovi leckterý zasvěcený jen žasl, co se vydává za pravdu.
A co teprve pořad Po stopách hvězd. „Obrazový životopis slavných, díky kterému si uvědomíte, jak plyne čas a jak formuje každého z nás,“ hlásá anotace. Ano. Divák si především uvědomí, jak milosrdný je v tomto pojetí čas. Z paměti vybírá jen to hezké, o populárních lidech mluví jejich přátelé, a to by bylo, aby je snad pomlouvali! A tak se pamětník dozví překvapivé věci - třeba že Marta Kubišová se tak nějak skoro náhodou zapletla s disidenty, že Haně Zagorové chůva ukradla adoptované dítě a spoustu dalších polopravd. Naposledy sladký komentátorův hlas nesnesitelně servilně popisoval kariéru Karla Gotta, jeho úspěchy v cizině. Helena Vondráčková tam měla povedený vstup o tom, jak přetěžké tehdy bylo jezdit do zahraničí, kolik potvrzení člověk musel sehnat - zato pak mohla mamince i sobě přivézt z ciziny po „šusťáku“... Chtěla ukázat absurditu doby? Ale nevyznělo to tak. Soudný člověk si doplní, kdo kam směl jezdit, ale ti, kteří tu dobu nezažili?
Povídačky kamarádů a kolegů jsou buď nevěrohodně oslavné, nebo trapné (Jitka Zelenková a její historka o tom, jak si Karel nevysypal v autě dorty na klín). Můžeme si představit, oč objektivnější by asi byl ten pořad, kdyby v něm o sobě vypovídaly osobnosti samotné...
Leccos snad napraví nový cyklus výpovědí osobností „k tématům, která formují českou společnost“. V pondělí se uvedl vzkazem spisovatele Arnošta Lustiga, který navzdory svým strašným zkušenostem říká: „Pokud by lidstvo bylo román a já psal jeho poslední kapitolu, končila by slovem naděje.“
Na nevšední zážitky si však bohužel většinou musíme počkat do nočních hodin. Americký film Zrůdy běžel na ČT 2 v úterý půl hodiny po půlnoci. V Hollywoodu se na počátku 30. let podařilo natočit melodrama dějově sice banální, zato s obsazením skutečných cirkusových atrakcí: siamských dvojčat, liliputánů, lidí bez končetin a dalších „zrůd“ (režisér Tod Browning si ovšem od té doby u filmu skoro neškrtl). Báchorka se surreálně snovou atmosférou a nádherně děsivým finále má podivně humanistické poselství: ty největší lidské zrůdy jsou často jedinci napohled dokonalí. Něco takového by snad v televizi prošlo i o desáté? O sledovanost by zřejmě nebyla nouze.
Když už je řeč o sledovanosti: na první díl seriálu TV Nova Kriminálka Anděl se údajně díval každý druhý divák u obrazovky. Co viděl? Pokud jde o scénář, režii a herce, solidní snahu po standardní kriminálce natočené však co nejúsporněji, čímž nemůže konkurovat obdobným titulům zahraničním. A s těmi pistolkami to naši hrdinové taky moc neumějí, v nejvypjatějších scénách pak vypadají směšně.
