V pragmatikovi Baracku Obamovi přežívá odzbrojovací aktivista
Ačkoliv Barack Obama hodně mluví o 21. století, jeho zahraniční politika působí div ne jako výlet do pravěku.
Příznivci amerického prezidenta jej líčí jako pragmatika. V politice je každý pragmatik zpravidla odněkud - přináší si ideologickou výbavu, s níž vyrostl, a tu pak přizpůsobuje podle toho, jak se učí, co v praxi funguje, a co ne. Ale tím ideovým základem z formativních let poměřuje své kroky vlastně pořád. Obama jistě je pragmatik, ale stejně jistě je tím domovem, který moc nezdůrazňuje, ale stále se do něj vrací, radikální levice, to, čemu se dnes v Americe říká progresivismus.
Prezidentův ideový domov Ve své druhé knize Troufalost naděje, kterou vydal už jako ambiciózní politik v roce 2006, Obama chytře popsal jak svůj ideový domov, tak i to, jak už jako student v osmdesátých letech viděl přes plot: „Občas jsem se ale v diskusích s přáteli na levici ocital v kuriózní pozici obhájce některých aspektů Reaganova světonázoru. Například jsem nechápal, proč by útlak za železnou oponou měl progresivisty znepokojovat méně než brutalita v Chile. () Mohl jsem mít výhrady k rozsahu Reaganova zbrojení, ale vzhledem k sovětské invazi do Afghánistánu se udržování vojenské převahy jevilo jako rozumná věc. Hrdost na naši zemi, respekt k našim ozbrojeným silám, nepodceňování nebezpečí za hranicemi, trvání na tom, že mezi Východ a Západ nelze klást laciné rovnítko - v tom všem jsem vůči Reaganovi neměl námitky.“
To je Barack Obama z roku 2006. Minulý týden deník New York Times vyhrabal reportáž o aktivistech za jaderné odzbrojení, kterou pro studentský časopis napsal Barack Obama v roce 1983. Pokud má proti nim nějakou výhradu, pak tu, že jejich cíl, zmrazení jaderných arzenálů, představuje pouhé „soustředění se na symptomy místo nemoci samotné“, kterou je sociální nespravedlnost v USA.
To, že Reaganova strategická politika je špatná, že zvyšuje nebezpečí války, že „Amerikou se nezadržitelně a často plíživě šíří militarismus“, konstatuje jako samozřejmost.
Jak je vidět, přátelům na levici Obama oponoval opravdu jenom občas. Čtyři roky po ruské invazi do Afghánistánu tu o respektu k ozbrojeným silám a nepodceňování nebezpečí za hranicemi není ani slovo. Názorový mišmaš hnutí za jaderné odzbrojení tu defiluje v plné parádě. Hnutí nemělo strategii, jen sebezahleděnou psychologii. Dva základní postuláty byly: válka je hrozná (jako by to do té doby nikoho nenapadlo) a hlavní vinu za napětí ve světě nesou Spojené státy. Realita sovětské vojenské převahy či násilné komunizace východní Evropy nemohla tímto přesvědčením otřást. Řešením bylo zničení amerického imperialismu, „zlomení válečné mentality“ (jak zněl titulek Obamova článku) anebo, v méně radikálním, establishmentovém vydání, détente - snižování napětí mezi neměnnými bloky s různým společenským zřízením.
I Obama ve své knize z roku 2006 přistupuje na současný americký konsenzus - „když se zhroutila berlínská zeď, musel jsem přiznat starému pánovi, co jeho jest, i když jsem mu nikdy nedal svůj hlas,“ píše. Jak by se ale na zahraniční politiku současného amerického prezidenta díval student Obama z roku 1983? Částečně by byl určitě zklamán - zejména tím, jak nový prezident v tichosti přejal hlavní pilíře protiteroristické doktríny svého předchůdce. Ale měl by i důvody k chvále. Sen o jaderném odzbrojení žije i se svým snivým ignorováním reality - Obamův pražský projev, který Severní Korea doprovodila odpálením balistické rakety, je toho zářným příkladem. V projevech ve světě Obama vypočítává, za co za všechno USA můžou (i když americkou demokracii bere na milost, neboť, jak neopomene skromně zdůraznit, díky ní mají USA černého prezidenta). Vůči Íránu se drží zásady „nevměšování“ do té míry, že podráždění administrativy z opozičních demonstrací, které kazí kýžený dialog s vládnoucími mulláhy, bylo viditelné. A s Moskvou se konečně zase jedná o jaderném odzbrojení. Schůzka s Michailem Gorbačovem pak efekt návratu do minulosti dovádí k dokonalosti.
Obama má samozřejmě pragmatické důvody. Jeho prioritou je zvládnout Afghánistán, Pákistán a Írán a v tom mu Rusko může pomoci. Něco za to bude chtít. Tím, v čem by se ruské zájmy s americkými mohly protnout, je volná ruka pro Rusko v jeho „blízkém zahraničí“. Rusové si to nárokují a Obamovi na tom nesejde. A to se nás může týkat. Zdá se, že co jsme si ohledně našeho transatlantického zakotvení nezařídili doteď, to už si nezařídíme.
***
Tím, v čem by se ruské zájmy s americkými mohly protnout, je volná ruka pro Rusko v jeho „blízkém zahraničí“. A to se nás může týkat.
O autorovi| Martin Weiss, e-mail: martin.weiss@lidovky.cz komentátor LN
