Za socialismu koloval vtip: „Když pustím televizi, je tam Lenin. Když otevřu noviny, je tam Lenin. Bojím se otevřít konzervu...“ Dnes by se totéž dalo říct o finanční krizi, která čím dál více našinců vede k tvrzení, že dřív bylo vše za babku a taky že socialismus si s krizemi uměl poradit.
Těm, co to nezažili, musejí vzpomínky „pamětníků“ připadat jako ráj. Já tu dobu bohužel zažil taky, ale pamatuji si něco trochu jiného. Ano, benzin i pivo stály dvě koruny. Jak to ale bylo s platy? Nad dvoukorunovým pivem se v hospodách hudrovalo, že vztah mezi prací a mzdou je následující: pracující předstírají, že pracují, a stát předstírá, že je za to odměňuje.
Podle Českého statistického úřadu sice těsně před sametovou revolucí činil průměrný hrubý příjem asi 2900 Kčs, jenže do něj byla započítána i privilegovaná povolání: horníci, důstojníci lidové armády, příslušníci bezpečnosti veřejné i tajné a samozřejmě papalášstvo. Nejsa ani jedním z nich, měl jsem po střední škole asi 1200 Kčs a po vysoké škole 1800 Kčs, jež za mnoho let došplhaly na 2500 Kčs. Hrubého, takže na ruku jsem dostal necelých 2000 Kčs měsíčně. Ani tím ale všechny srážky nekončily: platily se příspěvky na ROH, na fond solidarity, na společenské organizace, v nichž bylo třeba figurovat, aby bylo co odvětit na otázku, která dříve či později přišla: „Soudruhu, proč ještě nejsi ve Straně?“
Pravda, mohl jsem na tom být o něco lépe i bez Strany – kdybych nešel studovat. Za socialismu byl totiž vliv vzdělání na plat buď nulový, nebo dokonce záporný.
Dnes se průměrný čistý plat – odečteme-li těch pár procent lidí s vysokými příjmy – pohybuje lehce pod 20 000 Kč, cca na úrovni 17 000 Kč, což je asi desetkrát více, než kolik činil průměrný čistý příjem v 80. letech, kdy se pohyboval kolem 1700 Kčs.
Cola nad zlato
Teď stačí násobit tehdejší ceny deseti a výsledek porovnat s těmi dnešními. I když to není zase tak jednoduché, protože i za socialismu se ceny vyvíjely. Matně si pamatuji, že když jsem coby dítě chodil otci se džbánem do hospody v sousedním domě, stál půllitr desítky 1, 40 Kčs, to ovšem bylo na sklonku 50. let, kdy byly také platy podstatně nižší. V 70. letech se lahvová desítka v obchodech prodávala už za 1, 70 Kčs, v hospodách obvykle nešla pod dvě koruny. V polovině 80. let ale cena desítkového lahváče stoupla na 2, 50 Kčs a podobně poskočily i ceny v pohostinství.
Když to vynásobíme deseti, dostáváme 25 Kč za lahvovou desítku – více než dvojnásobek současné ceny. Limonády se za „socíku“ prodávaly v třetinkových lahvích tradičně za korunu. Z dnešního hlediska byly (s výjimkou kofoly) téměř nepitelné, ale nám to tehdy nepřišlo. Když provedeme příslušné násobení, dojdeme k ceně třiceti korun za litr – i to je víc než dnes.
Když začal bolševik polevovat v ideologické ostražitosti, pustil na zdejší trh i největší symbol americké prohnilosti, samotnou Coca-Colu. Ovšem něco za něco: třetinka stála 5 Kčs. Ano, dnes by to bylo 150 Kč za litr, tedy 300 Kč za běžnou dvoulitrovou lahev!
Snad jen ten chleba zůstal na své úrovni. Jeho cena se v posledních desetiletích režimu pohybovala okolo 2, 50 Kčs, což odpovídá dnešku, kdy za šumavu platíme 23–24 Kč. Ale dřív bylo za 2, 50 Kčs i kilo mouky, což je po přepočtu dvakrát více než dnes. Máslo za 10 Kčs bylo dokonce čtyřikrát dražší než nyní.
Socialistické ceny potravin přitom byly silně dotované. Státostrana brala jinde, aby je dokázala udržet alespoň na této úrovni. Jednak proto, že se potraviny výrazně zdražovat bála (masy rozzlobených hospodyň by představovaly podstatně větší problém než pár disidentů), jednak proto, že zaměstnanost v některých odvětvích udržovala i za cenu vysokých nákladů.
K těmto odvětvím patřilo právě zemědělství; družstevníci se tehdy opravdu neměli špatně. Jejich relativní blahobyt ovšem draze platili jiní. Nejen lidé. Extenzivní produkce, při níž se hodnotil jen objem, vedla k neuvěřitelnému drancování přírody. Podobné to bylo s cenami energií. Byly opravdu relativně nízké, ale ve skutečnosti je budou v podobě zdevastované krajiny platit ještě naše děti.
Když se někde dávalo, tak se jinde muselo brát. Potraviny dotoval spotřebitelský průmysl. Slušnější barevný televizor se dal koncem 80. let pořídit za 10 až 15 tisíc Kčs. Za 100 až 150 tisíc si dnes koupíte tu nejluxusnější plazmu, za levnější televizi dáte sotva 3 000 Kč. K podobným výsledkům bychom došli u praček a ledniček, které by nás při socialistických relacích stály ke 30 tisícům. Jen u oblečení bychom se dopracovali k přibližně stejným cenám. K tomu je ovšem třeba dodat, že proti socialistické produkci jsou i vietnamské tržnice ohňostrojem kvality a nápaditosti.
A auta? Odvětví, v němž první republika představovala evropskou třídu, za socialismu zdegenerovalo ke slabým a nespolehlivým škodovkám. Kromě toho tu byl ještě „luxus“ v podobě žíznivých a rychle rezavějících sovětských vozů a pak světový unikát: dvoutaktní trabant vyrobený z papíroviny prosycené fenolickou pryskyřicí. V přepočtu na dnešní relace by trabant stál asi čtvrt milionu, Škoda 105 půl milionu a ruská lada tři čtvrtě milionu. Jaké auto byste si za tyto peníze pořídili dnes, nemusím asi rozvádět.
Ostatně i když jste na škodovku měli, ještě to neznamenalo, že si ji můžete koupit. Nových vozů byl trvalý nedostatek, takže se na ně v některých obdobích čekalo i léta a jindy na ně dostávali poukazy jen vyvolení, třeba tzv. hrdinové socialistické práce. A vyšší modely lady byly k mání pouze v tuzexu.
Nedostatek zboží byl ovšem všeobecný, někdy nebyly škodovky, jindy toaletní papír. Někteří teoretikové socialismu to dokonce považovali za přednost, byť oficiální propaganda tvrdila pravý opak. Už Marx upozornil na to, že cyklické krize kapitalismu jsou důsledkem nadvýroby. Řešením měl být centrální plán – a centrální plánovači věděli nejlépe, co lidé potřebují. Stalin přitom došel až k závěru, že vlastně skoro nic: „Zbožní výroba má být omezena na předměty osobní spotřeby“ a „oběh zboží není slučitelný s přechodem od socialismu ke komunismu“. Socialistic-ká diktatura rychle pochopila, že v podmínkách všeobecného nedostatku lze i za nepatrné materiální výhody požadovat poslušnost.
Otec a řeznice
Ovšem jiný klasik pravil, že šedivá je každá teorie, zatímco strom života se zelená. A tak se prodávalo pod pultem. Známým, za protislužby nebo za hodně nesocialistické ceny. Tresty pro přistižené odpovídaly dnešním sazbám za vraždu a zákoník se hemžil pojmy jako „nedovolené podnikání“, „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ či „nedovolené obohacování“. Přesto šlo o masový jev.
Můj otec si kdysi koupil dlouhý kožený kabát, jaký si lidé obvykle spojovali s tajnou policií, a ještě ke všemu se trochu podobal jistému dělnickému prezidentovi. Neměl rád fronty v obchodech, a tak při nákupech čekával na matku venku. Když ta jednou už téměř přicházela v řeznictví na řadu, začaly se s prodavačkou náhle dít divné věci. Zbledla, celá se třásla, všechno jí padalo z rukou a vytřeštěnýma očima hleděla přes zákazníky kamsi ven. Matka se ohlédla – a zjistila, že otec skrz skleněnou výlohu netrpělivě nahlíží dovnitř, aby viděl, jak je ještě fronta dlouhá...
O autorovi| Ludvík Reiter, spolupracovník Pátku
