Nějak se s tím poperu, chlácholím se při vyklízení věcí ze svého pracovního stolu. Naposledy vypínám počítač a zhasínám světlo. U dveří se otáčím: líbilo se mi tady, nechávám tu kus sebe. Rok v redaktorském místě je dnes dlouhá doba. Rána na duši z vyhazovu je čerstvá a bolí. Při cestě domů podávám přes plot labradorce Sheile poslední piškotku a neubráním se slzám.
„Říkal jsem ti už dávno, že s tou svou tvrdohlavostí nemůžeš čekat nic jinýho. Kdybys byla poslušná, mohlas tam vydržet až do důchodu,“ říká mi doma choť. „Doufám, že kvůli tomu nezrušíme dovolenou,“ vznáší obavy dcera. Syn uznale dodává, že si aspoň odpočinu a nebudu už třeba každý den tak podrážděná.
„V produktivním věku potřebujeme mít pro pocit životního smyslu tři pevné body ve vesmíru: rodinu a přátele, zájmy a dobré profesní zakotvení. Ztráta práce znamená nejen ztrátu jedné ze základních životních jistot a často se promítá i do ostatních oblastí – třeba do rodiny,“ hodnotí situaci psycholog Petr Šmolka.
To se mám na co těšit.
Ráno se probouzím s těžkou hlavou přesně v půl sedmé. Budíka mám za ta léta v hlavě. Vyskočím z postele… a najednou si uvědomím, že vlastně nikam nemusím. Ostatní členové rodiny jsou už na odchodu. Dívám se za nimi z okna a je mi úzko: budu ještě vůbec někdy chodit do práce?
Usedám k počítači a probírám se nabídkami zaměstnání. Nevypadá to vůbec špatně. Večer padám únavou, jako bych se vrátila z práce: odepsala jsem na patnáct pozic. Teď se nabídky určitě pohrnou – vždyť splňuji takřka vše, co hledají. „Je to tu pro socky“ Následující den se vydávám na Úřad práce Prahy 5. V průjezdu mě ofoukne nevábný zápach. Dveře výtahu se jen pomalu zavírají a vysloužilý kontejner se ne a ne rozjet. Vnitřek kabiny páchne zatuchlinou, stěny jsou poškrábané a věstí nastávající depresi. Nahoře se na malém prostoru tísní několik desítek čekajících lidí, většina postává. Chci vyplnit formulář, ale není kde. Vycházím tedy na chodbu a usedám k ostatním na schody. Všímám si pohledné starší ženy ve slušivém lila kostýmku, která se na mě usmívá. „To je děs, co?“ krade mi myšlenku. Okolo pobíhají romské děti, mají dlouhou chvíli. „Co bys, vole, nechtěl, dyť je to tu pro socky,“ říká asi dvacetiletý mladík kámošovi, který situaci glosuje peprnými slůvky o tom, jak je to tu hustý.
Po dvou a půl hodinách na mě přichází řada. „Do tří neděl si přijdete podepsat rozhodnutí o výši podpory a příští schůzku pak budete mít až koncem července, máme toho moc,“ říká mi úřednice starostlivě. Zajímám se, kdy dostanu první podporu. „Mezi 20. a 25. červencem.“ To je průšvih. Pracovní poměr jsem totiž měla na dobu určitou, takže jsem nedostala žádné odstupné.
Ředitel Úřadu práce Prahy 5 Mario Faturík v odpovědi na otázku, proč dostanu podporu až za téměř tři měsíce, připouští, že se to může stát. „Záleží na tom, v jaké lhůtě klient dodá všechny potřebné dokumenty k rozhodnutí o přiznání a výši podpory v nezaměstnanosti.“
Všechny dokumenty jsem odevzdala téměř obratem a k podpisu jsem se dostavila následující den po vyzvání. Nebylo mi to nic platné.
Po návratu zapínám počítač. Žádná odpověď. Pošlu alespoň e-mail lidem z minulého zaměstnání, se kterými jsem se nestačila rozloučit. A taky Vaškovi ze základky, který na moje nové zaměstnání věří víc než já.
A tak to jde den po dni.
Den dvacátý Po probuzení ihned zapínám počítač. Žádnýmail. A to jsem včera odpověděla na dvanáct nabídek! Jsem mrzutá. Kdyby mi alespoň napsali, že litují nebo děkují – vždyť jim přece v životopise předkládám kus sebe! „Povinnost zaměstnavatelů odpovídat všem uchazečům… platné právní předpisy nestanovují,“ vysvětluje mi vedoucí oddělení styků s veřejností a tisková mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Štěpánka Filipová. Ode dneška tedy oceňuji každou odpověď. Odpoledne se konečně dočkám:
„Vážená paní, děkujeme za Váš zájem o pracovní uplatnění v naší společnosti. Po zvážení Vašeho profilu jsme se rozhodli dát přednost jiným uchazečům. Děkuji za pochopení a přeji hodně štěstí při hledání zajímavého pracovního uplatnění.“
„Nebyla jste zařazena do výběrového řízení, protože na požadovanou pozici nám postačí uchazeč se středoškolským vzděláním.“
„Vážený pane, s politováním Vám oznamujeme, že do užšího kola výběru na pozici… postoupili uchazeči, kteří lépe vyhovovali stanoveným požadavkům.“
Přemítám, zda se ze mě přes noc stal pan?
Někdy kolem pětadvacátého dne od svého propuštění mám po ránu nepřijatý hovor, neznámé číslo. Sláva! Ihned vytáčím číslo zpátky. Na druhém konci se ale ozývá kamarádka Blanka – pořídila si nový mobil. Hrnu na ni svá zklamání.
„Na e-mailové nabídky ti odpoví jen málokdo. Spousta výběrových řízení je totiž jen naoko. Už si tam v podstatě dosadili někoho známého a ty jim děláš jen křoví. Jinde zas nestojí ani o tvé zkušenosti, protože si spíš chtějí vychovat loajálního pracovníka pro několik příštích měsíců, kterého ani nemusejí adekvátně platit,“ chrlí na mě své zážitky z nedávné nezaměstnanosti. „Celý dny jsem prochodila po bytě a čekala, kdy zavolá Hollywood – tak jsem tomu začala říkat,“ svěřuje mi a dodává: „Nejhorší ale je, že ve většině případů nevyhovuješ věkem. Životopisy lidí narozených v padesátých a počátkem šedesátých let se vyřazují téměř automaticky. To víš – za velkou louží je průměrný věk lidí na vedoucích pozicích nad padesát, u nás je to ale až o dvacet míň...“
Dlužno dodat, že tu vládne i diskriminace pohlaví. Sice se ví, že muži mají na stejné pozici vyšší platy než ženy, přesto ale dostanou mnohdy přednost. Má-li pak muž za protikandidátku ženu s dítětem, úspěch má zaručený.
Den třicátý Po probuzení ihned zapínám počítač. Volá Hollywood! Konečně osobní pohovor! Schůzku s brand manažerem mám v poledne, ale jsem tu o čtvrt hodiny dřív. Usedám na lavičku v blízkém parku a nervózně vytahuji cigaretu. Najednou mám před sebou plamínek zapalovače: „Hello, I’m Bill. Would you like to take a walk?“ představuje se mi noblesní, nejméně o deset let mladší muž. Pravda, na procházku bych teď šla raději než na pohovor. Jenže je za pět minut dvanáct a srdce mi buší. Vzmůžu se jen na letmý pozdrav.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Po čtyřiceti minutách čekání na recepci přichází drobný muž – lodičky mě nad něj povyšují hned o několik čísel. Svírá se mi žaludek. Pohovor není dlouhý. Pán při něm stačí vyřídit několik telefonátů a podepsat dvě lejstra. Odbor vnějších vztahů, kde jsem si přála pracovat, však budou rozšiřovat až za půl roku. Tak proč mě vůbec zval? Možná jsem měla radši jít na procházku s Billem. Třeba je brand manažerem nějaké nadnárodní korporace...
Den šedesátý Ráno se probouzím s těžkou hlavou, ale už ne přesně v půl sedmé. Vyskočím z postele a vím už jistě, že nikam nemusím. Zapínám počítač, kontroluji mobil. Hollywood nikde. Netěším se na víkend, protože ani nevím, jaký je den. Dokonce ani kolikátého je. Zmocňuje se mě beznaděj. Mám si snad pověsit na krk cedulku „Chcete mě?“ Uklidím. Nakoupím. Připravím rodině večeři. Vyvenčím psa. Pověsím prádlo a opět se dívám do e-mailové schránky. Hollywood mlčí. Nic mě nebaví, a ačkoli se není za co stydět, stydím se. Jsem ne-za-měst-na-ná. Asi jsem doopravdy neschopná. Jen nerada odpovídám přátelům na otázku, jestli už něco mám. A už vůbec nikdy nechci reagovat na nějakou pozici. Přestává mi chutnat kafe. Nechci si pustit svůj oblíbený film. Z bývalého zaměstnání mi na rozlučkový e-mail odpovědělo z dvaceti pěti lidí pět: Marta, Alena, Irena, Zuzana a Jan. Chápu – pro ty zbylé už přece nemohu nic udělat.
„Při ztrátě zaměstnání se mohou objevit i závažné psychické obtíže – úzkosti, deprese, ztráta zájmu o okolí, apatie,“ vysvětluje mé rozpoložení psycholog Šmolka. „Vždycky ale záleží na přístupu. Někdo setrvá v pasivní apatii a má pocit, že život už nemá žádný smysl. Jiného však stejná situace naopak aktivizuje, vnímá ji jako novou příležitost,“ dodává psycholog.
Dobře není ani mně, i když jsem ještě včera byla po telefonátu z Hollywoodu docela v pohodě. Do noci jsem sršela nápady a bušila do klávesnice přípravu podkladů do lifestylového časopisu. Čtyři strany, docela mě to vyčerpalo… Šéfredaktor si pro mě přijel výtahem a usadil mne hned vedle východu. Ukázala jsem mu svoji přípravu. Během pěti minut jsme nedošli ani ke konci první stránky. Měl prý jinou představu.
Jak z toho bludného kruhu ven? Podle psychologa je nutné především zachovat si aktivní přístup k životu. Hledat novou práci, zvelebovat obydlí, věnovat se péči o děti. „U hlubších depresí jsou ale rady plané. Problém už totiž není v nedostatku informací, ale v tom, že klient je neumí prakticky využít,“ shrnuje psycholog.
Den sedmdesátý Ráno se probouzím v půl dvanácté. Vyskočím z postele a zapínám počítač. Hollywood mlčí. Bilancuji: ve složce Nová práce mám něco přes čtyřicet odeslaných životopisů s motivačním dopisem. Z toho se mi ozvalo zhruba deset organizací či firem s tím, že oceňují moje znalosti a zkušenosti, že mi ale přesto musejí sdělit, že jsem nebyla zařazena do dalšího kola výběrového řízení. A nesmím zapomenout na ty dva osobní pohovory...
***
Přesně v půl sedmé se probouzím. Vyskočím z postele a najednou si uvědomím, že nikam nemusím. Z důvodu ochrany osobních údajů napsala autorka článek pod pseudonymem
