Dostal jsem tip na pražského herce, který by mohl být tím pravým pro hlavní roli v mém dalším filmu Kyselé želé. Sraz máme v hercově bytě. Jeho mluvčí s irsky znějícím jménem mi však hned u vchodu sděluje, že se jedná o českého prezidenta a že o roli ve filmu rozhodně nemá zájem. Říkám, že chápu. Já mít takovej bejvák, tak se taky k filmu nehrnu.
Ptám se Václava, jestli se můžu podívat z toho okna, co se díval za druhé světové války Hitler. Viditelně není nadšen. Je antifašista, nebo v zahradě špatně narouboval broskvoně? Oknem je vidět na nádvoří a chvíli propadám děsuplnému pocitu, že na mě uspořádali příbuzní mé ženy zátah. Václav musí přísahat na psí uši, že to jsou japonští turisté. Teprve pak vylézám zpod stolu, kde jsem se srazil s mužíkem, jehož svázané vlasy tvoří tenoučký myší ocásek.
Mluvíme o jazzu, což je asi stejně zábavné jako vadí-nevadí s Britney Spears, a pak Václav říká, že on by být filmařem nemohl. Snažím se ho konejšit, že někteří filmaři jsou ještě nudnější než on, ale namítá, že já pořád píšu o svých nedostatcích, a on by tak neměl o čem točit. Přehnaně kývu, neboť mě jeho manželka hladí pod stolem tak úporně, až se Václav začne domnívat, že tam schovávám klarinet. Už je to dlouho, co jsme se Scarlett dotočili.
Čtěte „Woody v roli...“ na str. 12
