Na Sardinii bylo všechno, co jsem potřeboval: moře, hory a mezi nimi golfové hřiště. Na jedné jamce bylo vidět snad deset kilometrů skalnatého pobřeží. Zatímco jsem končil ranní golf, začal foukat vítr a chodily parádní vlny, a tak jsme po snídani s ženou a dcerkou vyrazili na pláž, a pak potápění, šnorchlování, windsurfing...
Všechny sporty musím dělat aspoň na nějaké úrovni, aby mě bavily, a snažím se v nich vždycky zvládnout ty nejtěžší věci, takže je mi jasné, že se občasným nepříjemnostem nevyhnu. Jenže mně se líbí, když se dostanu do rizikových situací, protože je pak zvládám na lyžích. S potápěním jsem začínal na Orlíku a pokračoval na Elbě. Nebaví mě pozorovat rybičky, spíš mám rád nové výzvy jako noční potápění nebo ponor k vraku. Jednou jsem se chytl v jeskyni, v průlezu asi pět metrů pod hladinou. Vzduch na pět minut a nedalo se ani vrátit. Asi dvacet vteřin mi bylo hodně ouzko, naštěstí šel za námi ještě jeden člověk, o kterém jsem ani nevěděl, a ten mě uvolnil.
Výborné je taky potápění jen na nádech, bez bomby. Člověk se dole otočí a nad sebou vidí třeba sedmnáct metrů vody, manželka s ploutvemi se zdá strašně malinká. Ten pocit, že vám dochází dech už cestou dolů, je nepopsatelný. Důležité je to překonat. Najednou se vám přestane chtít nadechnout a můžete plavat ještě hlouběji. Vím, že když mám poprvé nutkání se nadechnout, můžu ještě dolů, ale jen kousek.
Klesáte-li stále níž do hlubiny, je to stále těžší, naopak při stoupání je vám čím dál lehčeji. U konce ponoru, těsně pod hladinou, zažívám někdy nádherný moment. To, když vím, že vydržím s nádechem třeba ještě patnáct vteřin, a udělám si třeba kotrmelec.
Poslední dobou jsem potápění bez bomby ale stopnul, slíbil jsem to manželce, ještě než se narodila naše Lucinka. Přece jen je to dost nevyzpytatelné. Jenže co není. Třeba při windsurfingu, když udělám nějakou chybu ve velkých vlnách, které na mě začnou padat, a já s tím nedokážu nic dělat. Tuhle jsem ztratil prkno, plaval za ním, až jsem dostal křeč do ruky, pořád mě to mlátilo. Řekl jsem si, že na to kašlu, že to za to nestojí a půjdu radši s rodinou na procházku. Jenže pak na břehu vydržím tak deset minut a už bych na to prkno šel znova.
zaznamenal Milan Vidlák
