Od roku 1813 hospodařili předci pana Musila na starobylé usedlosti v Rodkově u Bystřice nad Pernštějnem.
„Byl jsem ze tří dětí jediný syn a vše v mém životě směřovalo k tomu, že budu sedlák,“ představuje Raimund Musil (ročník 1931) pevný směr, jímž se jeho život ubíral. „Vztah k sedlačení byl v naší rodině velmi pevný.“
„Vítězný únor“ zastihl rodkovské farmáře se sedmdesáti hektary půdy a prosperujícím hospodářstvím, jež bylo tak úspěšné, že zvládalo plnit i komunisty nemyslně vysoce nastavené odvody. „Ty odvody byly likvidační, chtěli tak zničit sedláky, ale maminka a tatínek je zvládali dodržet,“ říká pan Musil, energický sedmdesátník, ještě dnes zjevně pyšný na úspěšné rodiče. Jenže úspěšný sedlák byl někdo, kdo v novém světě neměl místo. Už po válce je prý němečtí zajatci, kteří jim byli přiděleni na práci a kteří prošli ruským zajetím, varovali, že dopadnou jako sedláci v Rusku - že přijdou o majetek i o svobodu.
Jak postupovalo znárodňování |
První vlna znárodnění proběhla hned po válce. Benešovými dekrety byl zkonfiskován majetek Němců, Maďarů a kolaborantů a posléze jejich půda. |
Oddechli si,
že nedostal trest smrti
Tvrdému vězení v plzeňských Borech a brutálnímu mlácení předcházel soud, kde byl ke jménu Raimund Musil přiřazen rozsudek šestnácti let těžkého žaláře za vlastizradu a protistátní činnost. „Oddechli jsme si, byli jsme šťastní,“ vzpomíná na otcův soud. „Báli jsme se, že dostane trest smrti.“
Za dobu vězení viděl otce jen jednou, návštěva trvala deset minut a bachaři při ní zapisovali, o čem se vedla řeč. Pan Musil přidává detail, který ukazuje promyšlené ponižování, jemuž byly oběti i jejich rodiny vystaveny - návštěvníky a vězně oddělovala přepážka, z poloviny skleněná, z poloviny plechová, jež znemožňovala plnohodnotnou komunikaci. „Plech, v němž byly díry, byl v rovině očí, sklo bylo níž. Když jsme se chtěli vidět, neslyšeli jsme se, když jsme se slyšeli, tak jsme se zase neviděli,“ říká.
Majetek „vlastizrádce“ propadl státu. Z hospodářstvích Musilových se stal Státní statek Oseva a v příkazu k vystěhování bylo povoleno odnést si cokoliv, ovšem bez použití dopravního prostředku. Z celé rodiny byli společenští vyděděnci. Z hrdého „sedlák“ se stalo ponižující „kulak“. „Nemohl jsem odmaturovat na zemědělské škole, nemohl jsem na vysokou, na vojně jsem byl u pétépáků, nakonec jsem celý život pracoval jako manuální dělník, třeba v uranových dolech,“ rekapituluje pan Musil. „Maminka se setrou žily v malé místnosti v Blansku. Bylo tam tak málo místa, že maminka musela spát na chodbě ve vaně.“
Jen ztěžka vzdychne, když si vzpomene na pocit zmaru a hořkosti, který zažíval, když viděl, jak statek, k jehož zvelebování byl vychovávaný, v „rukou lidu“ chátrá. „Všechno rozkradli, zplundrovali. Zeptal jsem se tehdy ředitele statku, kterého jsem znal ze školy, jestli mu není hanba, a on mi řekl, ať si z toho nic nedělám, že až ty baráky spadnou, tak že je zahrnou buldozerama.“ Příběh rodu Musilů má zatím dobrý konec - zpřetrhaná tradice byla po listopadu 89 obnovena, buldozery nic nezahrnuly, naopak -hlavní budova statku, v barokním slohu, byla zrekonstruována. Ale hlavně - syn pana Musila Raimund tam sedlačí. „My jsme už 150 let všichni Raimundové, začal to můj děda, který se narodil v roce 1855, a pokračuje můj syn a vnuk,“ směje se pan Musil. „Všichni jsme Raimundové a teď jsme konečně zase i sedláci.“
Seriál vznikl ve spolupráci se společností Člověk v tísni