Nakonec ale strávil ve vazbě pouhých pět měsíců.
PRAHA Co spojuje tyto lidi. Je to touha po penězích, které dostávají od Američanů. Je to ztráta všech iluzí. Jsou to kariéristé. Jsou to lidé, kteří ztratili vlast, řekl v lednu 1976 po svém návratu do Prahy Pavel Minařík na adresu kolegů, se kterými strávil posledních šest let.
S úkolem infiltrovat „štvavou vysílačku“ Svobodnou Evropu vysadila Minaříka na podzim 1968 do zahraničí československá komunistická rozvědka. Tak alespoň praví archivy. Existuje ovšem i alternativní teorie, podle které se emigrant Minařík zavázal rozvědce až v roce 1972 a StB pak zpětně vytvořila jeho minulost vzorného špiona.
Vyučený instalatér a hlasatel brněnského rozhlasu Minařík do Svobodné Evropy skutečně brzy pronikl a léta pak slídil po kancelářích či bytech kolegů a sbíral na ně kompromitující materiály. Ty pak ve stovkách zpráv zasílal, spolu se jmény Čechů a Slováků, kteří si do rádia napsali třeba jen o písničku, Státní bezpečnosti. „Tím, jak se neustále někam cpal, všude chtěl pomáhat, byl mezi lidmi poměrně oblíbený,“ vzpomíná tehdejší zaměstnankyně rádia Lída Rakušanová.
Minařík byl podle ní neobyčejně snaživý. „Jednou jsme pozvali přátele, aby nám pomohli s rozesíláním exilového kalendáře na adresy lidí z různých exilových novin. Při vypravování téhle pošty najednou zvonek, a za dveřmi Minařík. Nikdo ho přitom nezval. Nepustila jsem ho tehdy do bytu. Ve chvíli, kdy se to všechno provalilo, jsem si uvědomila, že mu šlo o ty adresy,“ pokračuje Rakušanová
P o u h é „šmírování“ ale ambicióznímu rozvědčíkovi zřejmě nes t a č i l o, a Minařík proto Státní bezpečnosti opakovaně navrhl, že v budově rádia odpálí nálož. Nejdříve chtěl „umístit bombu na vozík uklízečů a ten převézt na místo, kde by způsobila největší škodu“, pak ji plánoval nastražit do krytu elektrického vedení. StB ale povolení k akci nedala. K explozi ve Svobodné Evropě sice došlo, ale až v roce 1981, tedy šest let po odchodu Minaříka.
Domů Minaříka rozvědka odvolala na konci roku 1975, kdy se ho rozhlasová stanice v rámci rozsáhlého propouštění zbavila. Minařík se během let v „emigraci“ stačil dokonce oženit, jeho německá žena přitom vůbec netušila, co je skutečným posláním jejího muže.
Okamžitě po tiskové konferenci z 29. ledna 1976, na kterou se sjelo 137 zpravodajů z 16 zemí, se stal propagandistickou celebritou. Dával rozhovor za rozhovorem, točil pro rozhlas i televizi, sepsal tři knihy, a Josef Laufer o něm dokonce zapěl častušku, ve které ho tituloval „chlapíkem statečným“, který „přidal blankytu do křídel míru“.
U StB to pak Minařík dotáhl až na podplukovníka a od roku 1985 vedl časopis Signál. Mezitím stačil odjet na stáž do Moskvy a Kyjeva, kde studoval žurnalistiku a mezinárodní vztahy. Do civilu odešel na vlastní žádost v březnu 1990 s odškodným ve výši devíti platů. Nehledě na svoji komunistickou minulost se Minařík po listopadu čile vrhl do podnikání. Nejdříve si založil bezpečnostní agenturu Mink, která hlídala například sídlo KSČM. Z agentury později vznikla stejnojmenná obchodní společnost, ve které Minařík dokonale zužitkoval své někdejší kontakty na země bývalého Sovětského svazu. V raných devadesátých letech ho policie dokonce podezřívala ze styků s ruskojazyčnou solomonskou mafií Sevy Mogileviče.
Archivy se ale brzy otevřely, a Minařík proto za své teroristické plány strávil v roce 1991 pět měsíců ve vazbě. O dva roky později ho pak pražský městský soud dokonce poslal na čtyři roky do vězení. Odvolací vrchní soud ale verdikt zrušil. Nepodařilo se totiž zjistit, jakou škodu by nálož odpálená podle Minaříkových plánů mohla způsobit. Minařík sám vždy tvrdil, že své návrhy nemyslel vážně a chtěl se nadřízeným jen zalíbit. „Chlapík statečný“ byl za svoji komunistickou minulost popotahován až do roku 2007, trest ovšem nepřišel.
***
Do civilu odešel na vlastní žádost v březnu 1990 s odškodným ve výši devíti platů a začal podnikat. Jeho bezpečnostní agentura hlídala například sídlo KSČM.
